Jaká byla cesta do Bolívie, letěli jste přímo do La Pazu?

Z důvodu co nejlevnější letenky byla cesta hodně zdlouhavá. Tři dny tam a tři dny zpět. Odlétali jsme z Londýna, potom přes Bogotu a Limu do La Paz. No, a protože do Londýna od nás létají hlavně nízkonákladovky, s kterými se zavazadla prodraží, do Londýna jsme jeli autobusem. Celkem jsme přepravovali cca 100 kg materiálu, což se do mezikontinentální letenky vešlo bez přesáhnutí váhového limitu.

Jaká fáze zimy zrovna na jižní polokouli panovala, kolik bylo sněhu a jaké teploty ve dne a jaké teploty byly ve dne i v noci?

Astronomicky vzato zrovna pomalu začínala zima. Ale v Bolívii je teplotní rozdíl mezi zimou a létem minimální. Z hlediska lyžování bylo podstatné, že končilo půlroční období bohaté na srážky a začínalo období sucha. V té chvíli máš zhruba měsíc, maximálně měsíc a půl, než sníh pod ostrým bolivijským sluncem totálně zledovatí a lyžovat už nejde. Letošní sezóna byla na sníh neobvykle bohatá, což nám občas pomohlo a občas právě naopak. Teplota v 3600 m v La Paz byla kolem 14 °C. Na horách bylo celkově o něco chladněji než na alpských čtyřtisícovkách během skialpové sezóny.

Měli jste v La Pazu nějaký depozit, nebo jste vše tahali s sebou, Kolik batohů a kolik kilo zavazadel jste měli?

V La Paz jsme měli hostel, z nějž jsme podnikali jednotlivé výpady do hor. Vždy jsme nechali některou část materiálu v depozitu, to podle konkrétní hory, na kterou jsme mířili. Počet bagáže v horách byl takto: na cestu do base campu bylo potřeba vytvořit čtyři zavazadla, aby to vyšlo na dva osly. Pak do výškového tábora se nesly dva velké batohy 90l, a na vrchol malé lehké batohy 25l.

Na jaké hory jste vylezli, co jste sjeli?

Začali jsme na Huayna Potosí, kde jsme strávili delší dobu v základním táboře kvůli aklimatizaci, a pak jsme se museli otočit pouhých 70 m+ pod vrcholem, kvůli velkému množství čerstvého sněhu, který smrděl lavinou.

Na dalších kopcích už jsme měli více štěstí. Nejdřív jsme vylezli a sjeli vulkán Sajama, nejvyšší horu Bolívie (6542m, AD, 40°, max. 48°), potom mytologicky významný štít Illimani (6438m, PD+, 40-45°, max. 46°), a na závěr jsme dali úspěšný druhý pokus na Huayna Potosí, což je hodně komerční hora, ale zdálky je to opravdu velmi lákavá dominanta (6088m, AD, 40-45°, max. 55°).

Zkuste přiblížit, jakým stylem jste vystupovali. Nesli jste si vše s sebou, spali v nějakých refugios nebo jen ve stanu, měli jste nosiče…?

Sajama a Illimani byly třídenní výstupy: první den s oslama či mulama do základního tábora, druhý den se dvěma nosiči do výškového tábora (to hlavně proto, že jsme měli i hodně výbavy na filmování jako dron, stativy, teleobjektiv, stabilizátory, a sami už jsme to prostě nemohli unést), a třetí den už sami a na lehko na vrchol. Huayna je menší, tak jsme ji udělali celou sami - první den na těžko rovnou do výškového tábora, druhý den vrchol. Vždy jsme měli jídlo na dva dny navíc, abychom se byli schopní přizpůsobit případné změně počasí. Spali jsme ve stanu, refugios jsou jen na Huayně, použili jsme je během aklimatizace.

Jak jste řešili přesuny mezi jednotlivými horami?

Mezi výpady jsme se vždy vrátili na dva dny do La Paz, odpočinout si, vysušit věci a zorganizovat dopravu na další kopec. Ta byla pokaždé jiná. Na Sajamu se dá dostat autobusem, jen poslední úsek musíš stopem v poušti, tak se jen modlíš, aby něco jelo. Na ostatní hory bylo potřeba najmout auto a řidiče. Trasa pod Illimani je komplikovaná a bylo potřeba sehnat řidiče, který tam vůbec trefí.

Máte rádi přesné plánování akcí, jak jste získávali potřebné informace?

Tentokrát byl hlavní zdroj především Martin Ondreáš, který se svojí partičkou velmi intenzivně skialpově objevoval Bolívii v roce 2004. Něco jsme se dozvěděli od místních horských vůdců UIAGM a také jsme měli knihu Bolivia Climbing Guide od Yossiho Braina z roku 1998, která je však dodnes nejpřesnějším a nejkomplexnějším zdrojem informací o horolezectví v bolívijské části And.

Jaká byla struktura sněhu, kolik ho bylo a jaký. S jakým se dá srovnat?

Sněhu bylo více než obvykle, po periodě sněžení občas poprašek sahal až do výšky 4500 m. Ale jinak v Bolívii většinou délku sjezdu určuje to, kam až sahá ledovec a mimo ledovce lyžovat nejde. Sjezdy končí ve výšce cca 5000 - 5400 m. Právě fakt, že se jednalo o sněhově mimořádně bohatou sezónu, nám umožnil slyžovat Sajamu, což je vrchol v poušti s extrémně aridním klimatem, kde kvůli změnám klimatu v posledních letech bývá pouze zcela zledovatělý a nesjízdný sněhový pokryv. I přesto byla Sajama hodně ledovatá a jízda byla pomalá a opatrná. Naopak na Illimani jsme narazili na prvotřídní prašan, jaký jsme na šestitisícovce ještě nikdy neměli (bratři Švihálkové zlyžovali v Andách v posledních letech 6 šestitisícovek v Peru a Bolívii - pozn. red.). O to větší dřina ale byla dostat se na vrchol, protože jsme stopu museli razit pouze ve dvou lidech, nikdo jiný tam nebyl. Huayna byla posledním naším vrcholem a proto jsme tam měli již skvěle přepracovaný, ryzí firn. Celkem jsme měli na kvalitu sněhu pravděpodobně velké štěstí.

Co vás oproti předpokladům překvapilo, zaskočilo, co byl největší problém?

Jednoznačně nestabilita počasí. Předpoklad byl, že po začátku května už bude prakticky stále hezky, ale to se nepotvrdilo. Paradoxně koncem pobytu, koncem května, přišla desetidenní perioda sněžení. To už jsme ale naštěstí měli hotovo a věnovali se cestovaní po nehorských částech Bolívie.

Hory, na kterých jste působili, jsou pokryté mohutnými ledovci, jaký vliv to mělo při výstupech i sjezdech?

Jak jsem řekl, ledovce přesně vymezují území, kde se lze pohybovat na lyžích. Sahají většinou do výšky něco nad 5000 m, takže délka sjezdů v Bolívii bývá okolo 1000 m+, zřídkakdy více. Kromě Huayny jsme působili na horách úplně sami, pouze ve dvou lidech, jiní horolezci tam nebyli, takže to vyžadovalo velmi přísné dodržování metodiky pohybu na ledovci. Některé trhliny byly neuvěřitelně obrovské, ale za celý pobyt jsme do žádné nespadli. I při sjezdu to vyžadovalo opatrnost.

Jak probíhala aklimatizace, na tržištích v La Pazu ve 4000 metrech J ?

Ze začátku jsme výšku La Paz považovali právě kvůli aklimatizaci za výhodu, ale časem jsme tohle mínění ztratili. Náš hostel stál v 3700 m. Tělo si tam po návratu z hor méně odpočine, střevní potíže tam doznívají mnohem déle a je tam relativně zima.

Byli jste se mrknout na nejvýše položené „lyžařské středisko“ Chacaltaya nad La Pazem?

Ano, na Chacaltayu jsme vyrazili již čtvrtý den našeho pobytu v Bolívii, právě kvůli aklimatizaci. Autem se tam dá dostat až do výšky 5300m, což je neuvěřitelné. Nás nakonec vyvezli do výšky 5000m, protože dál ležel na cestě sníh. Středisko už je bohužel mimo provoz, protože ledovec vlivem globálního oteplování roztál. Pořád je to ale nejjednodušší možnost snad v celých Andách, jak se dostat do velmi velké výšky bez námahy.

Nabízí se porovnání s peruánskými Andami nad Huarázem…

Bolívie se nám zdála rozmanitější. Cordillera Blanca v Peru nad Huarázem je jedno horské pásmo a hory jsou si proto svým charakterem podobné. To tady byla každá úplně jiná. Sajama je sopka v poušti, Huayna se vypíná nad prérii Altiplana jako osmitisícovka nad pustou tibetskou náhorní plošinou a konečně Illimani, to je silně zaledněný masív, který nejvíce připomínal Peru. V neposlední řadě jsou hory v Bolívii spíše solitérní masívy, daleko mohutnější než v Peru, kde je to spíše zubaté pohoří se spoustou menších, ale ostřejších vrcholků.

Druhý rozdíl byla výška. V Peru jsme byli na horách, které hranici 6000m přesahovali jen velmi těsně. Zatímco Sajama a Illimani mají cca 6500m, a to je přece jen zase trošku rozdíl.

Největší nesportovní zážitky?

Přespání na ostrově uprostřed mystického jezera Titicaca, pobyt v pouštní vesnici pod Sajamou a návštěva tamních přírodních termálních pramenů, stáda lam, stopy pumy kolem našeho base campu na Sajamě, průlet kondorů nad naším high campem na Illimani a sjezd na horských kolech po tzv. Death Road z andského sedla ve výšce 4700m do začátků amazonské džungle ve výšce 1300m.

Děkuji za rozhovor.

Těšit se můžete na články, které budou popisovat jednotlivé skialpinistické výstupy na 6000 bolívijské vrcholy a sjezdy z vrcholů Illimani, Huayna Potosí, Sajama.

Jiří (vlevo) a Ondra. Skrýt popisy

Bratři Švihálkovi (Jiří, *1989; Ondřej, *1992)

Aspiranti na horské vůdce UIAGM, extrémní a expediční skialpinisté, univerzální horolezci. Na skialpech se zaměřují na expedice a exotické destinace (Nepál, Peru, Bolívie, Maroko, Norsko,...), na kontě mají sjezdy šesti šestitisícovek a řadu skiextrémů po celé Evropě. Mimo skialpovou sezónu se věnují především horskému a sportovnímu skalnímu lezení. Více se dočtete na svihalekski.com nebo sledujte jejich facebook.