Kritická vrstva

Kritickou vrstvu si lze imaginárně a zjednodušeně představit i jako vrstvu obvykle větších krystalů sněhu (hranatozrnité, krupky, pohárkové krystaly, dutinová jinovatka), která představuje kolečka pro masu lavinového sněhu, která se po těchto kolečkách rozjede z kopce dolů…

Struktura kritické neboli labilní vrstvy ve sněhové pokrývce bývá velmi porézní – obsahuje velký poměr vzduchových dutin, a proto existuje málo styčných ploch (vazeb) mezi jednotlivými, obvykle většími, sněhovými krystaly. To samozřejmě neplatí pro krustu a ledovou lamelu.

Kritickou vrstvu obvykle poznáme při testování i podle toho, že jí prochází světlo a je náchylná k lomu.

 Typické kritické vrstvy:

Dlouhodobě nebezpečné (týdny i měsíce):

  • Povrch starého, nesoudržného sněhu (často zlomkový sníh), který je zasněžen.
  • Vrstva sněhu, ve které proběhla růstová krystalizace (hranatozrnitý sníh, pohárkové krystaly).
  • Plovoucí sníh – velká zrna sněhu (pohárky, kuličky), která vzniká po dlouhé mrazivé periodě.
  • Povrchová jinovatka, na kterou napadne sníh.
  • Zledovatělá krusta a s ní sousedící tenké vrstvy (celoplošné nebezpečí).

Krátkodobě nebezpečné (hodiny, dny):

  • Nový sníh – kritickou vrstvu může představovat celá vrstva nového sněhu.
  • Sněhové krupky (kuličky), zvlášť když jsou pokryté navátým sněhem (lokální nebezpečí).
  • Provlhlá vrstva sněhu.

 Lavinový sníh

Podle švýcarských statistik za posledních 40 let bylo 95 % lavin deskových. 82 % představovaly laviny ze suchého a 18 % z mokrého sněhu. Přibližně 5 % evidovaných lavin bylo spontánních.

 Deskové laviny

Pro vznik deskové laviny jsou potřebné čtyři podmínky:

  • Dostatečný sklon svahu. Je potřeba svah prudší než 30°, nejčastěji se desky uvolňují na svazích sklonu 35 až 45°.
  • Kritická vrstva musí ležet pod deskou spojitého sněhu, optimálně v hloubce 50 cm. Typickou kritickou vrstvou může být vrstva promrzlého nového sněhu, popř. vrstva, v níž probíhá růstová přeměna.
  • Variabilita – dostatečná podobnost povrchu starého sněhu na co největší ploše podporuje šíření inicializační trhliny. Čím je variabilita povrchu sněhu na malé ploše větší, tím menší je pravděpodobnost šíření inicializační trhliny (uvolnění desky).
  • Zátěžový impuls – lyžařem nebo také váhou nového nebo navátého sněhu.

 Laviny z mokrého sněhu

Typické jsou na jaře, jejich příčinou bývá buď déšť, nebo tání. Platí několik pravidel:

  • Čím více vody ve sněhové vrstvě, tím větší pravděpodobnost mokré laviny.
  • Velké rozdíly mezi vrstvami sněhu mohou způsobit větší koncentraci vody a tím větší ztrátu pevnosti sněhové vrstvy.
  • Ochlazení a zmrznutí provlhlého sněhu vede k opětovnému zpevnění sněhu.
  • Laviny z mokrého sněhu jsou obvykle spontánní a jen zřídka jsou uvolněny po zatížení lyžaři.
  • Laviny z mokrého sněhu se obvykle uvolňují ze svahů prudších než 35°. Pouze při mimořádně silném provlhnutí sněhu může dojít k lavině i na 30° svahu.

Vliv zatěžování sněhu pohybem lyžaře

  • Hloubka účinku zátěže lyžařem je při běžném zatížení 40 až 60 cm. Při větším zatížení, např. pádu může být až 1 m.
  • Čím tvrdší sníh, tím menší působení zátěže do hloubky a o to větší zátěž do šířky.
  • Nejmenší zátěž do hloubky sněhu způsobuje lyžař plynulou jízdou po obou rovnoměrně za­tížených lyžích na tvrdém sněhu.
  • Největší zátěž do hloubky sněhu způsobuje lyžař při pádu, skocích nebo ve skupině více lidí, kteří se shromažďují blízko od sebe.