Jirko, jak jsi se vlastně ke sjíždění extrémních svahů dostal?

Víceméně přes horolezectví. Odmalička mě rodiče brávali do hor na túry a v 15ti letech jsem začal se skalním lezením. To jsem velmi rychle přenesl zase zpět do hor a svého času jsem se dost intenzivně věnoval lezení velkých horských stěn. Především s bráchou. Dělali jsem letní i zimní přelezy a společně jsme vylezli asi 250 velkých stěn všudě možně po Evropě. Časem jsme vyzkoušeli i skialpinismus a ten najednou začal hrát prim a lezení šlo do pozadí. Když se dívám zpět, vidím, že vždycky šlo jednoduše o intenzivní zážitky v grandiózním prostředí hor. A kterou „disciplínou“ jich dosahuješ je až druhořadé.

Co je to vlastně extrémní sjezd, zkus upřesnit sklon a charakter svahů, které lze považovat za extrémní?

Za obecnou hranici se považuje sklon 45°, tedy 100% klesání. Ale místo takové matematické definice bych to zjednodušil: extrémní sjezd je sjezd, v kterém člověk nesmí spadnout, protože je tak strmý, že se pád nedá zastavit. Většina linií jsou žlaby zařízlé ve skalních stěnách, ale najdou se i originálnější linie jako různé exponované rampy atd., kde máte skutečně hodně vzduchu pod nohama. V Alpách jsou to pak často taky velké otevřené firnové stěny, které horolezci běžně zlézají s cepíny, mačkami a lany.

Trénink a zase trénink…

Tvůj tvrdý letní trénink fyzické kondice je asi základem úspěchu. Co děláš a kolik ti to zabere času?

Snažím se vyrážet každý rok na expedici a na ni cíleně trénuji. Nejlepší trénink je samozřejmě být v horách a sypat tam jeden sjezd za druhým. Ale v létě to musím doplnit během, kolem, TRX cvičením a rád taky lezením. Osm měsíců před expedicí si začínám hlídat trénink a snažím se sportovat 15-20 hodin týdně, převážně aerobní aktivity. Dva měsíce trvá expedice. A dva měsíce v roce si pak dávám úplný oraz, aby se tělo dalo dohromady.

Pokud vím, nikdy jsi závodně nelyžoval. Používáš v předsezónním tréninku i některé typicky lyžařské cviky?

To je pravda, závodně jsem nikdy nelyžoval. Ale lyžuji odmalička, asi od čtyř let, a táta mi dal velmi dobré základy pro lyžování ve volném terénu. Typicky lyžařské cviky nepoužívám, v tréninkovém systému „brankových lyžařů“ se příliš nevyznám. Myslím, že je to hodně odlišný svět.

 Na videu jsem viděl řadu Tvých sjezdů. Zaujal mě Tvůj vybroušený, absolutně jistý, přeskakovaný oblouk. Dá se natrénovat i na sjezdovce?

Díky za pochvalu! Myslím, že na sjezdovce se ale natrénovat nedá. Je potřeba začít chodit lyžovat mimo sjezdovku, pak do žlabů a postupně zvyšovat laťku.

Jak se vlastně liší lyžování v extrému od sjezdů prudkých 30°?

Asi nejvíc se to liší v rychlosti. Na 30° pláni to můžeš pálit fakt obrovskou rychlostí a užívat si dynamiku jízdy, a to naprosto bez stresu. Naopak jízda v extrému je opatrná, pomalá a na jistotu. Vyžaduje hlavně psychickou odolnost a preciznost.

Už jsi někdy spadl? Máš to nějak natrénované? Nebo se padat prostě nesmí?

Řekněme, že už se mi párkrát stalo, že se oblouk úplně nepovedl, ať už mojí chybou, nebo třeba kvůli kamenu schovanému pod sněhem. Ale pádem bych to nenazval, to určitě ne. Znám některé kluky, co v extrému občas spadnou, ale to je pro mě nepochopitelné a podle mého názoru za hranicí únosného rizika. Jezdím takové sjezdy, takovým způsobem a za takových podmínek, abych riziko pádu zcela eliminoval.

Antelao, Dolomites, foto Ondřej ŠvihálekAntelao, Dolomites, foto Ondřej Švihálek Skrýt popisy

Kudy kam a kdy?

Jak Tě znám, myslím, že pečlivá příprava na sjezd je pro Tebe samozřejmostí. Podle čeho odhadneš aktuální podmínky ve strmých kuloárech?

Když vyrážíš do hor, musíš si udělat malou domácí přípravu. Samozřejmostí je znát předpověď počasí, krátkou historii počasí předtím a aktuální lavinovou situaci. Pak je dobré zkusit najít na webu nějakou aktuální diskusi o dané lokalitě, nebo zmínku na nějakém blogu. Například takový Chris Davenport tomu říká domácí úkoly a bezpodmínečně to dodržuje.

Když jsi pak na místě, ze začátku by ses měl chovat defenzivně a postupně se seznámit s aktuální situací. Pak můžeš začít vyrážet do strmých věcí a nejdřív si všechno, co chceš lyžovat, vyšlápneš stejnou trasou odspodu. Teprve pak, když už víš, jaký je sníh na severu, jaký na jihu atd., si můžeš občas dovolit najet do linie shora, bez předchozího vylezení oné trasy. Ale to jsou spíš výjimky.

Jak jsou v zónách 40°+ nebezpečné laviny? Vždyť na takových svazích se moc sněhu neudrží…

Kolem 40° jsou laviny ještě velmi aktuálním problémem. Ale kolem 50° už je to většinou v pohodě. Jak říkáš, v takovém sklonu se evropský typ sněhu příliš neudrží a při sněžení se často postupně odsypavá ve formě splazů. V tomto sklonu už při lyžování utrháváš právě jen splazy, které ale taky mohou být občas nepříjemné.

Jak se liší linie v závislosti na světové straně, na kterou svah míří?

Obecně je jednodušší vychytat podmínky pro sjezd v jižních expozicích, kde sníh díky slunečnímu záření více pracuje a více si sedá. Tam pak lyžuješ nejčastěji na firnu s rozměklou horní vrstvičkou. Naopak sever bývá komplikovanější, často tam bývá ledovato a tvrdo nebo nějaká deska. Ale zase tam častěji můžeš najít prašan nebo nějaký jiný ,,soft snow", který pak bývá lehce lyžovatelný.

Jakou roli hraje vybavení? Čím se liší od toho na klasickou alpskou túru? Je hmotnost hodně důležitá?

Oproti normálnímu skialpinistovi musí mít člověk i nějakou horolezeckou výstroj. Především mačky a cepíny, občas i lano a jiné věci. Hmotnost je z mého pohledu důležitá až od hor 4000+.

Jde to bezpečně?

 Pro bezpečný sjezd v extrému je asi nutný soulad těla a duše. Zkus popsat, jak se musíš cítit na startu sjezdu, aby sis řekl, že jedeš?

Základ je cítit jistotu a sebedůvěru. Musíš být přesvědčený, že na to máš, že sněhové podmínky jsou dobré a nemít o tom pochybnosti. Nejtěžší je první oblouček, pak už se do toho dostaneš, plně se koncentruješ a okolní svět už neexistuje.

Někdo si možná myslí, že Tvůj sport je hlavně o sjezdech, ale Ty si většinou vše vyšlapeš po svých od úpatí kopce. Loni jsi nastoupal přes 100 výškových kilometrů. Kolik z toho byl trénink na sjezdovce a kolik reálné túry završené sjezdem?

Šlapací trénink na sjezdovce považuji za nutné zlo, i když i ten mě občas baví. Ale nejsem nějaký jeho vyznavač. Je to jen náhradní volba pro dny, kdy je škaredě nebo lavinově. Na sjezdovce jsem tedy nastoupal asi 25%, zbylých 75% jsou skutečné horské túry.

 Máš vysledované, jakou vertikální rychlostí se pohybuješ? Nahráváš si svoje trasy do GPS, abys měl přesnou evidenci?

Do GPS si to nenahrávám, v tomto jsem staromilec. Při tréninku na sjezdovce je to 1000-1200 vm/h, při normální horské túře je to velmi rozdílné a záleží, jaký je terén a jestli spěchám nebo ne, tzn. asi 350-700 vm/h. Určitě nejsem žádný závodník...

 V jakou denní dobu je optimální sjíždět zvolenou linii, jakými pravidly se řídíš? Dá se vždy skloubit sjezd s výstupem v rámci jednoho dne?

Tam hraje roli velké množství faktorů, ale především pak orientace svahu a roční doba. Někdy můžeš začínat sjezd linie v severu v zimě v 16h, jindy začínáš linii ve východu na jaře v 7h ráno. Některé alpské vrcholy se proto za jeden den zvládnout nedají a musíš si den předem vyšlápnout na nějakou chatu, winterraum či bivak.

 Kde získáváš inspiraci a kde následně získáváš informace?

Kámoši, knižní průvodce a internet. Když tě to baví a zajímáš se o to, najdeš si spoustu dream lines...

 Kde na to brát…

 Zimní sezóna i letní trénink Ti zabírají hodně času. Kde bereš čas na vydělávání peněz a na studium a jak vlastně peníze vyděláváš?

Už nestuduji, částečně mne živí lyžování, díky kterému mám nějaké sponzory a musím to občas doplnit nějakou brigádou. Rád třeba vodím lidi na feráty. Je to takový životní styl ,,z ruky do huby", ale strašně mě to baví.

 Sjet nějakou vysněnou lajnu může často obnášet čekání na den D. Předpokládám, že je docela těžké získat na takové akce parťáky? S bráchou už nejezdíš pokaždé….

S parťáky je to těžké, to je pravda, v ČR je lidí, co lyžují něco podobného, naprosté minimum. Nedá se proto říct, že bych nějak moc vyčkával na vysněné lajny, spíš jezdím, co zrovna je a ono tam občas nějaké to eso padne. Nedostatek parťáků je zároveň důvod, proč se chci letos přestěhovat do Mekky skiextrému, francouzského Chamonix.

Kejda Ski Team, foto Ondřej ŠvihálekBratři Jiří (vlevo) a Ondřej Švihálkové alias Kejda Ski Team, foto Ondřej Švihálek Skrýt popisy

 Jak to vlastně vypadá s perspektivou bratrského týmu?

Ondra ještě studuje a tak je to z jeho strany dost omezené. Uvidíme, co přinese budoucnost.

 Je Vaše formace zvaná Kejda Ski Team uzavřená? Pokud ne, jaké jsou vstupní předpoklady?

Uzavřená.

 Zmínili jsme čas i prachy. Zbývá dotaz, jak je extrémní lyžování slučitelné s partnerským životem?

Špatně. Zrovna během mojí expedice do Nepálu na Dhaulagiri mi holka raději utekla za jiným. Další důvod, proč jít do Chamonix, kde jsou prostě lidi naší krevní skupiny.

 Zřejmě nevytěsnitelným, ale zároveň užitečným parťákem je strach? Jak s ním vycházíš?

Se strachem vycházím dobře, jak říkáš, někdy je i užitečný. Nemít strach, byl bys blázen. Jen je potřeba ho umět usměrnit. To, co se děje v horách, je hodně rozumová záležitost. Člověk musí horám naslouchat, přemýšlet o nich a vyvozovat závěry a ponaučení.

Kde lyžujeme…

 Lyžoval jsi na svazích tří kontinentů? Vyjmenuj nejexotičtější lyžařské zářezy lokality?

Velká exotika byla Peru, Jižní Amerika. Potom Nepál, Asie. A třetí do party by byly asi norské Lofoty. Do Afriky se chystáme s Ondrou letos v únoru, na čtyřtisícovky v marockém Atlasu.

 Jak se liší sníh v Tatrách nebo Alpách s tím na Lofotech nebo v jiných částech světa?

Ve střední Evropě je sníh klasický (z našeho pohledu), středně vlhký. Naopak třeba na těch Lofotech je sníh o hodně vlhčí a čerstvý prašan je tam proto hutnější a rychle si sedá. Nejsušší sníh a tedy nejlepší a nejjednodušeji lyžovatelný prašan je v Britské Kolumbii a na Aljašce - právě proto se freeridová videa točí téměř výhradně tam. V Peru byl sníh hodně hrubozrnný a zvláštně mýdlovitý a v Himalájích jsme měli často takový polystyren.

 Nejprudší linie, kterou jsi sjel? Jak vlastně sklon měříš?

Sklon měřím od oka nebo digitálním měřákem od Piepsu, který se nasazuje na hůlku. Nejprudší vyrovnaný sklon, co jsem jel, byl 55°. Na krátkých úsecích jsem pak párkrát zažil i víc, 55-60°, ale to byli jen takové krátké zlomy nebo traverzy.

 Dhaulágirí 2014

 Na podzim jsi byl členem slovensko-české expedice na Dhaulágiri. Proč jste nakonec zvolili tuto horu místo plánované Cho Oyu?

Já chtěl jet na Cho Oyu, protože je to bezpochyby nejlehčí osmitisícovka a chtěl jsem tam nabrat první zkušenosti s lyžováním v takové výšce. Bohužel se mi nepodařilo dát do kupy partu lidí, a tak mi nakonec nezbylo než se připojit ke slovenské expedici na Dhaulagiri, kam jelo několik mých kamarádů. To byla samozřejmě podstatně ambicióznější akce, protože Dhaula ještě nikdo na lyžích kompletně nesjel.

 Kolik jste toho nastoupali a sjeli na lyžích předtím, než přišlo masivní sněžení? Jak se lišilo lyžování v Himálaji oproti evropskému?

To nedokážu říct, ale vynášek tam bylo hodně, už jen proto, že jsme tam byli tento rok jediná expedice a vše jsme si museli udělat sami. Fixovali jsme stovky a stovky metrů lan přes ledovcové trhliny. K lyžování bohužel nedošlo, protože prioritou bylo vybudování cesty a táborů, lyže měly přijít na řadu až potom.

 Expedice skončila tragicky, zavalením basecampu lavinou, bohužel dva kamarádi přišli o život. Co bylo příčinou jejich neštěstí?

Hlavní příčinou bylo neočekávaně silné sněžení, protože naši oblast zasáhl jeden z výběžků cyklonu Hudhud, který řádil především v Indii. Za 24 hodin napadly 2 metry sněhu, a to za silného větru. Navíc spadla lavina večer, za tmy a pokračujícího špatného počasí, a to nám hodně zkomplikovalo pokusy o nalezení a záchranu Janka s Vladom a našeho nepálského personálu, Kumara, Dorjiho a Gopala.

 Jaké nové zkušenosti Ti expedice přinesla?

Že je člověk v horách hodně maličký. A že himalájská expedice je velká dřina.

 Tvým parťákem byl Slovák Miro Peťo, občas lyžuješ i s jeho bratrem. Víš o někom v Česku, kdo má předpoklady na podnikání podobných akcí?

Hodně začali lyžovat strmé sjezdy dva kluci z Prahy, co si říkají Beton Ski Team. Uvidíme, jak se jim bude nadále dařit. Před námi tady byli lidi jako Robin Baum, Pavel Pospíšil, Mára Holubec a David Fojtík. Ti už jsou ale ve svých životech na jiných pozicích a v jiných etapách a extrémy je už nelákají.

 Co plánuješ přes zimu v Alpách a později během roku 2015 ve velehorách?

Úkol číslo jedna je už zmiňovaný přesun na stálo do Chamonix a tam je spousta potenciálních projektů. Masiv Mont Blancu, Wallis a Ecrins jsou opravdovou pokladnicí skiextrémů. Proto se tam stahují lidé prakticky z celého světa. Mimo to taky hodně rád s lyžemi cestuji a letos se chci podívat do dvou exotických destinací: pohoří Atlas v Maroku a nejsevernější pohoří Norska Lyngen. A na podzim snad klapne expedice na osmitisícovou Cho Oyu. Uvidíme, jak nám osud ten rok 2015 sepíše...

 Díky za rozhovor.

 Rozhovor vedl Michal Bulička

20.2.2015

 TOP sjezdy, kterých si nejvíce ceníš a proč? 

  • Ranrapalca, 6162 m, 55°, 1000m: extrémní technická obtížnost ve velké nadmořské výšce v Andách
  • Tocllaraju, 6032 m, 50°, 1000m: obtížné a ve výšce, v super prostředí.
  • Mont Blanc přes Ostruhu Brenvy, 4810m, 50°, 1200m: velkolepý sjezd nejvyšší hory Alp
  • Grossglockner přes Pallavicinirinne, 3798 m, 55°, 600m: legendární žlab z nejvyšší hory Rakouska
  • Cima Mezzo di Cristallo, 3154m, 55°, 800m: originální linie v Dolomitech
  • Lomničák přes Medené Lávky, 55°, 800m: exponovaný tatranský skiextrém
  • Štrbský štít severní stěnou, 52°, 500m: exponovaný stěnový solosjezd