Předkládané modely popisují typické lavinové situace, které jsou jasně definovatelné a zjevně nebezpečné. Nastávají opakovaně v průběhu většiny zimních sezón. Četné analýzy nehod, ke kterým došlo v uplynulých dvaceti letech, totiž prokázaly, že za většinou z nich stojí jeden z deseti typů lavinového nebezpečí. Za předpokladu jejich znalosti a přiměřeného chování by se dalo většině těchto nehod předejít. Základní kostra typu lavinového nebezpečí je vždy tvořena kombinací aktuální skladby sněhové pokrývky a počasí, jež se odráží v následné lavinové aktivitě.

Většině lyžařů a snowboardistů se však nedostává času intenzivněji se problematikou sněhu, počasí a lavin zabývat. Často proto vidí jen zasněženou zimní krajinu, bez schopnosti uvědomit si nebezpečí, která se za tímto obrazem mohou skrývat. Kromě zprávy o lavinové situaci a jiných pramenů informací lze mnohé získat také prací s typy lavinového nebezpečí.

Definice modelů nebezpečí vychází z historie lavinových událostí a povětrnostních podmínek, které tehdy panovaly. Porovnaly se aktuální parametry počasí s historickými daty a pátralo se po takových situacích, které byly těm aktuálním co nejpodobnější.

Tento systém se osvědčil. Byla tak rozpoznána například významná souvislost mezi pozorovanými sesuvy lavin s kombinací intenzivního přírůstku sněhu, silného věru a náhlé změny teplot, a tato souvislost byla také numericky popsána.

Při komplikovanějších situacích však systém selhával, nejspíš také proto, že nebyl brán v úvahu jeden z nejdůležitějších parametrů, totiž aktuální stavba sněhové pokrývky. Z počátku z ne zcela jasné myšlenky jednotlivé typy lavinového nebezpečí uspořádat nakonec vykrystalizoval systém vzájemně propojených proměnných. Následně bylo stanoveno deset rozhodujících typů, které minimálně z 98% pokrývají veškeré nebezpečné situace objevující se v průběhu zimní sezóny. Pro jednotlivé typy je charakteristický jejich opakovaný výskyt nejen (většinou) v průběhu jedné zimy, nýbrž i jejich zpravidla každoroční výskyt.

V tyrolské lavinové prognóze se objevují odkazy na typické modely nebezpečí (číslo i název), a proto uvádíme i jejich německý název.

10 rozhodujících ty­pů lavinového ne­bezpečí (dále­jenTLN):

  1. Druhé sněžení
  2. Klouzavý sníh
  3. Déšť
  4. Studený na teplý / teplý na studený
  5. Sněžení po dlouhém chladném období
  6. Studený, kyprý, nový sníh v kombinaci s větrem
  7. Oblasti s malou vrstvou sněhu během zimy bohaté na sníh
  8. Zasněžená povrchová jinovatka
  9. Zasněžené krupky
  10. Jarní situace
Časové rozložení jednotlivých typů lavinového nebezpečí přicházejících v průběhu zimyČasové rozložení jednotlivých typů lavinového nebezpečí přicházejících v průběhu zimy Skrýt poznámky

Časové rozčle­nění

Každý z deseti TLN  přichází v průběhu sezóny zpravidla v jiném období. Proto je z důvodu rozpoznání právě aktuálního TLN užitečné uvést je do odpovídajícího pořadí. TLN 1 (druhé sněžení) může ve vysokých polohách vstoupit do hry již pozdě na podzim, jarní situace přichází zpravidla koncem února. Avšak vzhledem k tomu, že se jedná o přírodní procesy, nelze u většiny TLN stanovit žádné ostré časové hranice, nýbrž jen klouzavé přechody, ale je třeba počítat i s mimořádnými výskyty.

Pod časový aspekt lze zahrnout také často extrémní nárůst lavinových událostí u některých typů nebezpečí. To platí zejména pro typ 2, 3, 5, 8 a 10. U časového rozčlenění nejde však jen o to, ve kterém období zimy dochází ke zvýšenému výskytu jednotlivých typů lavinového nebezpečí, ale také o to, jak dlouho může taková situace vydržet. Typ 3 (déšť) je například v průběhu zimního období velmi neobvyklý a navíc krátkodobý jev. Typ 2 (klouzavý sníh) může naopak na strmých travnatých svazích představovat latentní nebezpečí v průběhu celé zimy. Pro typ 5 (sněžení po dlouhém chladném období) je typické dlouhé trvání v centrálních alpských oblastech chudých na sníh, na rozdíl od typických, srážkově bohatých regionů. Typ 9 (zasněžené krupky) vchází do hry většinou na konci zimy.

Prostorové roz­členění

K výskytu jednotlivých typů nebezpečí dochází většinou ve specifických nadmořských výškách, expozicích, a často i pouze v určitých regionech. Typ 3 (déšť) je však příkladem problému všech regionů. Dochází k němu v průběhu zimy především v nadmořských výškách pod 2000 m a negativně ovlivňuje oblasti všech expozic. Vždy velmi kritická situace typu 5 (sněžení po dlouhém chladném období) vede k problémům ve všech nadmořských výškách a expozicích, především však v sektorech ZJZ přes S po VJV. Vedle rozšíření různých typů nebezpečí v určitých nadmořských výškách, expozicích a regionech, existuje ještě další, lokální aspekt, a to plošný rozsah slabé vrstvy. Při situaci typu 9 (zasněžené krupky) se pro tento typ rozhodující kulaté sněhové formy ukládají v terénních prohlubních, typicky v muldách nebo pod skalami. Podstatně méně často dochází u tohoto modelu k utvoření souvislé, velkoplošné slabé vrstvy, která by mohla způsobit sesuv velké laviny. Naopak typ 8 (zasněžená povrchová jinovatka) je často problémem velkých souvislých oblastí.

Rozčlenění po­dle potenciálu ne­bezpečí

Potenciál nebezpečí každého typu představuje funkci časového a prostorového rozdělení, v kombinaci s jeho „brizancí“. Pod tímto pojmem rozumíme v této souvislosti možné ničivé účinky lavin. Při jarní situaci (typ 10) se dávají do pohybu přirozeně jiné objemy sněhu než při sesuvu v důsledku situace podle typu 1 (druhé sněžení). Důležitým bodem je pravděpodobnost samovolných sesuvů. Ta většinou přímo souvisí s aktuální stavbou sněhové pokrývky. U typu nebezpečí 4 (chladné na teplém / teplé na chladném) to trvá určitou dobu, než se v důsledku metamorfózy sněhu vytvoří uvnitř sněhové pokrývky kritická vrstva. Samovolné laviny proto nehrají v tomto případě žádnou přímou roli. Opakem toho je typ 8 (zasněžená povrchová jinovatka), která představuje jeden z těch typů, u kterých lze počítat s četnými samovolnými sesuvy. V důsledku neobyčejně špatného spojení sněhových vrstev dochází u tohoto typu k samovolným sesuvům převážně malých, příp. středních lavin. Podobné je tomu u typu 5 (sněžení po dlouhém chladném období). Ze zkušenosti však víme, že trvá déle, než v důsledku zatížení srovnatelným množstvím sněhu dojde k lomu slabé vrstvy. Spontánní laviny nabývají v tomto případě většího rozsahu. 

Překrývání ty­pů nebezpečí

Lavinové situace lze zpravidla velmi dobře a jednoznačně přiřadit k jednotlivým typům nebezpečí. Nejsnazší je tomu na začátku a na konci zimní sezóny. Naopak v průběhu zimy se často několik různých typů vzájemně překrývá, přičemž je zpravidla vždy jeden z nich dominantní. Většina z deseti rozhodujících typů se projevuje jasně definovatelnými slabými vrstvami uvnitř sněhové pokrývky. Každá slabá vrstva má za sebou vlastní historii. Na základě pozorování jsme také zjistili, že stejné modely nebezpečí se časově i prostorově překrývají. K sesuvům lavin dochází tedy stále za stejných podmínek, v podobných obdobích a na stejných místech. Pravidelně to platí například pro typ 2 (klouzavý sníh).

 SKITOUGURU TIP

lavina knihalavina kniha Skrýt poznámky