Dopravní vrtulové letadlo Douglas C-53D Skytrooper, zvané Dakota, míří 19.11.1946 z americké základny v rakouském Tullnu do Pisy. Na palubě je 12 lidí, kromě několika důstojníků i zasloužilý generál McMahon s rodinou. Zhoršené počasí, sněžení, silné turbulence a porucha vrtulového letadla vyústí v jeho zřícení. Pilot nad ním ztrácí kontrolu a v rychlosti 280 km/h přistává s obrovskou dávkou štěstí na ploché části ledovce Gauligletscher v Bernských Alpách. Uprostřed hor, desítky kilometrů od civilizace…

Proč ta změna trasy?

Tehdejší letouny se pro jistotu vyhýbají vysokým horám. Původní trasa letu je proto naplánována s obletem Alp ze západu. Po mezipřistání v Mnichově dochází ke změně plánu, o čemž nemají pasažéři na palubě ani tušení. Pilot neletí do Dijonu, ale stáčí letadlo přímo na jih a míří přes Alpy.

Krátce poté, co letadlo ztrácí kontakt s americkým velením, začíná pátrací akce. Okamžitě odstartuje radiové pátrání v celé alpské oblasti, bohužel bez kladného výsledku. Velení záchranné akce je svěřeno Ralphu Tateovi, šéfovi US Air Force na rakouském území, který je shodou okolností otcem pilota zmizelé Dakoty s nímž sedí na palubě i jeho manželka.

Pro dokreslení situace je potřeba zmínit fakt, že tehdejší vztahy USA se Švýcarskem se nacházely na historickém bodu mrazu.

Letadlo "sedlo" přesně mezi trhliny. Skrýt popisy

Francie není Švýcarsko

Mezi Vídní a Marseille vzlétávají desítky amerických letadel a prohledávají prostor nad Alpami. Původně se předpokládá, že Dakota se zřítila ve francouzských Alpách.

20.11. má na vojenském letišti v horami sevřeném Meiringenu službu jeho šéf, Victor Hug. Z práce ho náhle vyruší hlášení mayday. Let Z-6-884-6 se zřítil na neznámém místě a volá o pomoc.

Dakota po příchodu záchranářů. Skrýt popisy

V letadle se po nárazu začínají probírat otřesení. Po chvíli vychází najevo, že všichni přežili! Několik z nich utrpělo zranění, především stav palubního mechanika je vážný. Hodinu poté už posádka volá vysílačkou o pomoc. Pilotovo mayday zachycují právě v „nedalekém“ Me­iringenu. Podle intenzity signálu se zkušení horští piloti domnívají, že letadlo bude vzdušnou čarou poměrně nedaleko, zato vysoko, v těžko přístupných horách.

Na palubu Dakoty se postupně vkrádá chlad a blíží se noc. Teplota klesá až na -15°C, stav mechanika se zhoršuje, pilot opakuje nouzové hlášení. Bez odezvy. Letiště v Meiringenu, které zachytilo mayday dostává ze švýcarského velení povel: Nic nepodnikejte, podle Američanů se letadlo nezřítilo na švýcarském území.

Někteří z trosečníků začínají trpět výškovou nemocí, baterie napájející vysílačku ztrácí na kapacitě. Mechanik dostává injekci morfia, pilot Tate trpí zraněním hlavy, už tak malé zásoby jídla se tenčí a vody zbývá pouhých 11 litrů. Všem je jasné, že více než 3 dny nemohou na tomto místě přežít.

Vrak Dakoty a kolem jen hory a hory... Skrýt popisy

Táta našel syna i manželku!

22.11. se generál Ralph Tate st. rozhodl, že bude hledat zmizelé letadlo sám. Sedá za knipl bombardéru B-17 a vzlétá nad Alpy.

Mezitím vyráží dvojice mužů od vraku Dakoty k pokusu, hledat pomoc pěšky. Sotva však překonají první pásmo ledovcových trhlin, jsou tak vyčerpaní, že další postup vzdávají. Jedinou naději jim může přinést záchranná akce. Po jejich návratu na palubu spouští R. Tate vysílačku a do éteru zní patrně poslední mayday, baterie je už skoro vybitá.

Generál Tate starší stále prohledává prostor nad Alpami a má štěstí. Při jednom z manévrů se pod ním otevřou mraky a poměrně zblízka spatřuje trosky letadla. Poloha je tedy známa, ale zdaleka není vyhráno.

Začíná horečné diplomatické jednání mezi USA a Švýcarskem. Američané vypravují do Meiringenu dokonce speciální vlak plný zásob, vozové techniky a vojáků. 80 amerických letadel se dostává nad místo nehody a shazuje k letadlu z velké výšky jídlo, pití, léky, deky apod. Nálada v kokpitu Dakoty se zlepšuje!

Pět dní v mrazu bylo krušných. Skrýt popisy

Naivita made in USA…

Během jednání obou stran v horském hotelu Rosenlaui je dohodnuto, že obří americká letadla bez zkušeností pilotů při létání v horách, vystřídají malé švýcarské stroje. Snahu vyrazit k místu nehody pancéřovými pásovými transportéry, tzv. snowcats, se nakonec podaří Američanům rozmluvit. Charakter terénu totiž jejich použití zcela vylučuje.

Švýcaři navrhují postup z Rosenlaui. Dávají dohromady 85 místních dobrovolníků, kteří za svitu petrolejových lamp táhnou 12 tzv. kanadských saní pro transport nešťastníků. Situaci komplikuje půl metru čerstvého sněhu i skutečnost, že řada zachránců nemá dostatečné vybavení, ani zkušenosti.

Švýcarští dobrovolníci před výstupem z Rosenlaui. Skrýt popisy

Pěšky je nezachráníme…

Původní plán počítá s jednodenní akcí. Z Rosenlaui dojít na místo nehody, a ještě téhož dne dopravit Američany na stejné místo. Bohužel se to nedaří. První dva zachránci doráží na místo po 12 hodinách pochodu, což je dvojnásobná doba, než se předpokládalo.

V sobotu, 23. listopadu odpoledne, těsně před soumrakem, dochází k troskám letadla všichni záchranáři, kteří si navíc zkomplikovali cestu blouděním. Většina z nich má promočené boty i ponožky a jsou propocení, žizniví a vyčerpaní. Lidé z Dakoty už mají za sebou čtyři dny a noci v mrazivém, nevlídném počasí. Navíc předpověď počasí slibuje příchod sněhové vánice. Zdá se, že záchrana pěším pochodem nebude zvládnutelná. Navíc pilot i jeho mechanik trpí stále většími bolestmi.

Lyžiny namontované vedle pneumatik. Tříletý vývoj byl zužitkován v praxi. Skrýt popisy

Spása? Ližiny pro letadlo!

Švýcarští vojenští piloti pod velením V. Huga sahají po tehdejší technické novince, která byla navíc tajná. V roce 1943 poprvé otestovali meiringenští piloti ližiny pro start a přistání na sněhu. Trochu se podobaly plovákům, používaných u hydroplánů. Byly však užší a delší. V dalších dvou letech vyřešili jejich připojení k podvozku, hned vedle pneumatik tak, aby mohli jet po pevné zemi a zároveň přistát i vzlétnout ze sněhu. Kapitán Hug hlásí, že dva stroje jsou připraveny.

Zbývá poslední den do předpokládaného vypuknutí vánice a tak zkušení piloti, Hug a Hitz opouštějí Meiringen dvěma lehkými letadly Fieseler Storch. Mířívstříc první horské letecké záchranné akci v dějinách. Jejich cílem je přistát na ledovci, co nejblíže vraku Dakoty. Když jsou těsně nad letadlem, hází do jeho  blízkosti koženou brašnu s úředním sdělením o přistání a následné záchraně. Záchranáři na místě zkontrolují stav ledovcových trhlin a holemi improvizovaně vyznačují 300 metrovou přistávací dráhu.

Přistání na ledovci se zdařilo! Skrýt popisy

Švýcaři přistávají na ledovci

O chvíli později, v neděli 24. listopadu 1946 dopoledne, hladce přistávají nedaleko vraku kapitán Victor Hug a major Pista Hitz. Radost a naděje vyčerpaných Američanů jsou obrovské. Poté, co se Hugovi podaří vzletět z ledovce, je o tom v přímém přenosu do vysílačky informováno americké velení v údolí. První let na malé letiště Meiringenu trval 12 minut… Hug a Hitz následně přepravili během devíti letů všechny pasažéry nešťastného letu do bezpečí. V noci přichází sněhová vánice, která by asi zmařila naději na přežití posádky.

Úspěšná záchrana

Na letišti vítá přeživší Američany na 150 novinářů a malé městečko Meiringen, nedaleko pramenu řeky Aare, se díky reportážím v tisku a rozhlase stává slavným na celém světě. Stejně jako kapitán švýcarského letectva Victor Hug, který je od té doby považován za zakladatele leteckého záchranářství v horách. O šest let později zakládají ve Švýcarsku leteckou záchrannou službu.

Kapitán Victor Hug. Skrýt popisy

Americký happy­end

Po šedesáti letech se tehdy jedenáctiletá generálova dcera Alice MacMahon i pilot Ralph Tate vrací do Meiringenu, aby zavzpomínali, prohlédli si znovu letadlo svých zachránců Fieseler Storch a připomněli si, jaký zázrak to byl, že přežili nejen pád Dakoty, ale i to, že se je podařilo zachránit z odlehlého ledovce. Díky švýcarským pilotům to byl příběh s typicky americkým happyendem!

PS. Když chcete navštívit místo nehody na lyžích, nejlépe to jde v létě i v zimě z chaty Gaulihütte, třeba během túry na Rosenhorn v rámci přechodu Haute Route Swiss Glacier.