Slovinsko není zdaleka tak daleko, jak by se mohlo na první pohled zdát. Z města, kde by chtěl bydlet každý, sem dojedete dokonce dřív, než třeba do Ötztálu. Když máte navíc vozidlo 4×4 a ostříleného šoféra, zastaví vás až příliš hustý les a odpadá dlouhé pochodování údolím.

Vyrážíme z údolí Krma na sloviskou Sněžku jménem Triglav. 1600 metrů z parkoviště není ovšem žádná láce a tak není divu, že si jeden zývne. Na chatě Kredarica je svérázná atmosféra, dobrý pivo, sladký kafe a levnej nocleh. Kromě nás a meteorologů je tu dalších pár desítek nadšenců, kteří si chtějí vychutnat výstup nebo i jen východ slunce.

Na vršek už jdeme bez lyží a mezi prvními. Alespoň nás nebudou znervózňovat skupinky, které jsou navázané a každý v partě svírá lezecké cepíny. Nádherné svítání a poctivě vyšlapané schody z předchozích dnů zcela rozpouští jakékoliv naše obavy… více nechť promluví fotky:

Na vršku jsme sami, což je na nejvyšším bodě Slovinska dost unikátní a v létě prakticky nemožný úkol. Očekávaný úkryt před větrem ve vrcholové věžičce se díky dveřím pohřbeným ve sněhu nekoná a tak po drobném slunění na hřebeni sestupujeme na druhou snídani zpět na Kredaricu, naskočíme do lyží a kroutíme první oblouky.

Lyžba netrvá dlouho. V traverzu na chatu Planika přecházíme plynule na suť a následně dokonce na ferratu. Sluníčko střídá mlha, která reflektuje naše pocity na betonově zmrzlých svazích. Mají to tu pestré.

Různorodý program pokračuje dalšími sjezdy a dalšími zajištěnými úseky. Zvláště pikantní je přechod z lana do čtyřicítkového svahu. Poprvé se nacvakávám do lyží ještě v rámci ferraty. Dolů samozřejmě jedeme jen kvůli tomu, abychom mohli zase jít nahoru. Ukázkový den chceme využít na maximum a tak s už notně unavenýma nohama ukrajujeme metry na Kanjavec.

Zapomněl jsem zmínit, že po odchodu k Kredarice jsme na po další dva dny nepotkali ani živáčka. Jen pár stop z minulých dnů napovídá, že se i tady najde pár skialpových nadšenců (cca 80% lidí chodí i v zimě na Triglav pěšky, bez lyží nebo sněžnic!). Po dalších panoramatických výhledech a složení všech potřebných kusů výbavy sjíždíme na Velo Polje a následně vyšlápneme na Vodnikov Dom, kde složíme hlavy v chladném, ale útulném winterraumu. 12 hodin spánku je pro některé z nás zimním horským standardem, pro jiné rozpačitou, ale příjemnou novinkou.

Poloha chaty je skvělá nejen kvůli ranním výhledům, ale i díky tomu, že výstup do sedla, který nás čeká následující den vyžaduje jen 160 výškových metrů. Přehoupneme se zpět do údolí Krma a den si ještě zpestříme prozkoumáním kuloáru vedoucího na hřeben Vernaru. Martin se nemůže nabažit skákaných oblouků, nám ostatním stačí, když přežijeme a občas i nějaký ten oblouk uděláme bez toho, abychom se koupali ve sněhu. Závěrečná ledová rallye k autu (a pak od něj) jen podtrhne dobrodružné vyznění průzkumné akce a my pak z okýnek auta i z terasy místní pohostinné restaurace vyhlížíme, kam to pošleme příště.