Po letech bylo na Velikonoce konečně krásně. Rozhodli jsme se, že podnikneme výpad do jednoho z nejbližších koutů Alp, stále ještě málo známé vápencové hory Gesäuse. V plánu jsme měly dva kopce - Blaseneck a Festkogel. Zatímco na Blaseneck jsme se pohybovali po severních svazích, bylo tam sněhu méně, než na jižně exponovaném výstupu na Festkogel. Nebýt popadaných stromů, lesáci by prohrnuli cestu až na Plöderalm, takhle jsme mohli jí po sněhu o něco déle. Začátek to nebyl úplně příjemný, ale zas tak hrozné to také nebylo. Od chalup na almu jsme už stoupali po měkčím, ale stále ještě tvrdém sněhu a po výstupu nad les obdivovali mocné převěje. 

Blaseneck 1969 m

Letošní zima byla co do množství sněhu v Gesäuse rekordní. I proto jsme si mohli dovolit jet v takovém vedru do hor, které o moc nepřesahují dvoutisícovou výšku. V pohodě jsme došli ke kříži pokochali se zeleným údolím s dálnicí a hlavně okukovali Lugauer - štýrský Matterhorn, z Blasenecku vypadal impozantně. Bez batohu jsme se byli mrknout kousek nad převěje a mlsně si prohlíželi trasu mezi skalami masivu Hochtoru. Začali jsme sjíždět kolem poledne a to už byl nejvyšší čas. Jakž takž to jelo a lyže se bořily jen místy. Prolezli jsme skrz kmeny a pod dohledem devětsilu došli k vleku u sjezdovky nad Johnsbachem. Po zelené trávě jsme sešli k potoku a chladili si nohy i škopky v plechu.

Kempík u Ennsu

Sjeli jsme do osvědčeného kempu u řeky Enns - krásná upravená louka pod monumentální stěnou Planspitze, cestou si ještě omrkli trasu na cedulích a relaxovali na trávě při teplotě 24 stupňů.

Festkogel 2269 m

V šest vyrážíme z parkoviště Hesshütte kousek od Kölblwirtu. Tentokrát jdeme v trekových botách a lyžáky máme na batohu. A to se nám vyplatilo. Hodina výstupu byla zkomplikovaná krátkým úsekem skrz laviniště a popadané stromy. Na kraji louky nazouváme boty a laže a už je nesundáme až na vrchol. Zúžené místo kolem skal je ještě dostatečně vysněžené, přesto dáváme haršajsny, protože začíná být zmrzlo a to je dobře. Výškové metry přibývají, obcházíme velkolepou skalní věž Schneekarturm, na kterou jsme v létě před 14 lety lezli. Při svačince debatujeme s mísňáky, kteří táhnou detektor kovů, aby našli lyži svého kamaráda. Tomu je ujrčitě přes 70 a v únoru mu voperovali novou kyčel. Pán má tuhý kořínek a Pavla tomu nechce věřit, endoprotézu má už za sebou a nedovede si představit skialp tak brzo po operaci.

Výhodou sněhově bohaté zimy je fakt, že nemusíme s lyžemi na nohou překonávat jeden prudký úsek a zvládáme ho na lyžích. Koukáme do sousedního žlebu Schneeloch, kterým míří několik skialpinistů na vrchol Hochtoru. Tahle možnost je vyjímečná, jednou za 10 až 20 let, když je nadbytek sněhu. Poté, co se dostaneme na hranu hřebene, přichází dlouhý traverz k vrcholovému křížku. Cestou sledujeme mravence na Hochtoru a na Festkogelu obdivujeme nejen krásné hory kolem, ale taky peřeje řeky Enns 1,5 km pod námi. Koukáme i protější hřeben s Blaseneckem, odsud nematterhornovitě vypadající Lugauer

Sjezdu se trochu obáváme. je sice teprve půl jedenácté, ale je teplo a na jižní svah pere sluníčko. Firna ale většinu sjezdu překvapivě drží, na úpatí věže si s respektem prohlížíme popraskané převěje a držíme si odstup. Na hraně před strmým odskokem hledíme na sílu mocné přírody. Mohutný odtrh, základovka, odolávající strmy, vše působí velmi divoce. Zbytek sjezdu už tak nějak driftujeme měkou kaší hnědošedé barvy a jarního potoka jsne zakrojili poslední oblouk. Dole už je svěže zeleno, zemědělci hnojí a vyhlášená štýrská hospůdka Kölblwirt vcucne spolehlivě všecjhny kolemjsoucí. Tým, kteří řídí Frau Wolf vaří stále stejně dobře jako před lety. Naše jazýčky ověřují, že tady je svět ještě v pořádku a pak už jen dolů k řece, poslední pohledy na hřeben a domů!