Při monotónně azurové předpověďi pro Alpy až do poloviny ledna bylo zřejmé, že se po prvním šlapacím výletu doma moc neohřeji, a tak se i stalo.
Druhý letošní skitouringový výjezd byl do Zillertalu (kam jsem jela primárně zalyžovat na sjezdovky). Vytipovala jsem si pár severně orientovaných jednodenních třítisícovek s tím, že snad i ještě zapráším, zadaří-li se.
11.1.2020 - Wildkarspitze (3073m) - 14 km/1652m
Autem se dá (přes podivný zákaz vjezdu) dojet až na placené parkoviště (5 EUR / den / osobní auto) u penzionu Finkau a tam rovnou nazout lyže a vyrazit. Z chladného údolí okolo jezírka Gerlos se začíná stoupat po naučné stezce podél vody. Na prvním rozcestí lze pokračovat přímo na Gabler nebo to stočit doleva do lesa a nasměrovat na Wildkarspitze.
Výhled z protější sjezdovky Zillertal Areny na obě túry od penzionu Finkau.
Lesem to bylo s lyžema na zádech - nahoru i dolů. Těžko říct, zda by se to vůbec dalo jít i za lepších sněhových podmínek na lyžích - trasa vedla po klasickém lesním alpském kořenitém singletrailu prakticky stále kolmo na vrstevnice. Poslední třetina lesíku pak byl trénink skialpové stoupací obratnosti a ve sjezdu naopak kreativního sesouvání - i to je potřeba občas potrénovat - ostatně, jak říká pán v popisu trasy: “Eine tolle Tour, wenn man die Waldstufe nicht so ernst nimmt.”
Nad lesem už je to easy. Výhled do údolí jezírka Gerlos.
Nad lesem se otevřely široké pláně a hned to bylo jednodušší - stopa prošláplá, fajnový sníh, stačilo nastoupit do kolejí a konzistentním tempem ukrajovat výškové metry. K výstupové trase se později napojila stopa z jiného údolí, pravděpodobně se dá jít na tento kopec i více user-friendly terénem než byl "můj lesík”, nicméně to jsem dál nezkoumala.
Údolí, ze kterého vychází trasa
Zprava se napojuje jiná stopa - možná lepší přístupová cesta
Celé stoupání je uzavřené mezi okolními skalami, koukat se tak dá před sebe nebo za sebe, 360ti stupňové panorama se nenabízí.
Cíl je to malé kulaté uprostřed, není kde zabloudit
Výstup na lyžích končí pod prudkou skalnatou pasáží (posledních 50 výškových metrů), kterou už jsem neměla čas ani ambice zkoušet zdolávat a radši jen sundala pásy a začala pokukovat, kde je ještě nepopsáno směrem dolů.
Podmínky nahoře velmi dobré, pokud píšeš na nepopsaném, jinak to drncá a to nechceš, že jo.
První část sjezdu byla v pěkném sklonu, zbytek byl mírnější a decentně se dovlnil zpátky nad lesík. Pak už mě čekalo jen sesouvání následované procházkou.
Bezvýznamný plusový bod má u mě výborná restaurace, která je součástí penzionu Finkau. Na jídelním lístku totiž měli kromě typicky rakouských Wurst, Schnitzel, Spätzle, Kaiserschmarrn i top připravené špagety aglio e olio s rukolou a rajčátky - sladká to pro mne třešnička na hezkém dni v horách.
12.1.2020 - Gabler (3263m) - 17,5 km/1850m
Ze stejného výchozího místa jsem vyrazila i následující den, tentokrát v doprovodu Pavla a Verči, kteří se ke mě přidali, resp. slepě mi věřili, že jsem vybrala nějakou hezkou túru, kvůli které jim stojí za to přejet z lépe zasněženého Salzburgska do Zillertalu. Naštěstí pro ně i pro mně se zadařilo.
Výšlap na Gabler je orientačně velm jednoduchý - vrcholek si může člověk prohlédnout hned ze startu a jít prakticky rovnou za nosem. Většina stoupání je nenáročná, odmyslí-li si člověk vzdálenost a celkové převýšení, jen závěr se postaví.
Kousek před vrcholem nás slunce stále z poza skály špehuje
Přestože byla obloha jak vymetená, pohlazení od slunečních paprsků je při severní orientaci svahu a této roční době velmi sporadické, o to víc nás zahřál na těle i duši skoro letní piknik uprostřed stoupání, který jsme si mohli dovolit rozbalit, a načerpat tak potřebné jouly do druhé polovičky výšlapu.
Vrcholový hřebínek Gableru
Panorama z Gableru
Co nám ovšem udělalo asi největší radost dne byl top sjezdík - jednička lavinovka, pořád hodně prudce dolů, sjezdové hřišťátko dostatečně široké na to, aby si každý maloval svou vlastní stopu a především ve stejném duchu to takto pokračovalo až dolů na začátek zpevněné cesty údolím, po které se pak dojede jen posledních pár výškových. Zapisuju do deníčku jako jeden z top sjezdíků. Jen je potřeba se držet pořád co nejvíce vlevo, většina stop totiž vedla doprava, kde už byl pak sklon menší.
15.1.2020 - Mittlere Grinbergspitze (2867m) - 10 km/1810m
Na který kopec přesně vyrazit poslední den, to byla otázka, nakonec jsem vybrala severně orientovaný, celkem prudký, tedy s šancí na hezké poježdění a výchozím bodem v údolí Tuxu. Za stávajících zapeklitých podmínek, kdy dlouho nesněžilo a teploty byly i nad nulou, to bylo i přes mé sáhodlouhé vymýšlení hop nebo trop. Každopádně po předchozích dnech strávených na sjezdovkách jsem se těšila na další výlet do ticha a klidu liduprázdných hor, ať podmínky budou jakékoli.
Nad lesíkem jsem ještě netušila, co číhá za rohem
Už z parametrů trasy bylo jasné, že “die Tour ist fast nie flach”. Na úvod se představila boulovatá mýtina, nad ní kratičký průchod lesíkem a pak už jen široký svah obklopený skalami. Za každým horizontem se z trasy odkrývá jen další nejbližší část. Nutno přiznat, že několikrát jsem doufala, že falešný horizont, co je přede mnou, už je ten poslední cílový.
Výstupové / sjezdové údolí
Výstupové / sjezdové údolí o pár metrů výš
Nad lesíkem byly stopy zafoukané a musela jsem si je udusaném sněhu prošlapávat, k tomu vítr zvedal přemrzlé vločky, že jsem si občas připadala jako ve vánici, byť do protějšího jižního svahu se celý den opíralo slunce a na obloze nebyl ani mráček.
Po pár poctivých hodinách jsem byla nahoře a užívala si posledního sluncem osvíceného metru čtverečního a nádherná vrcholová panoramata.
Nahoře
Poslední metr slunce
Na vrcholu...
Sjezdík dolů byl tvrdý a ufoukaný, za lepších podmínek je to ale určitě moc pěkné poježdění, třeba na jaře.
A stejně pokaždé, i když jdu v horách za ne úplně ideálních podmínek, si říkám, že je to úžasně strávený den!
