Letošního žolíka si vytáhly Bernské Alpy, které mají tu čest pohostit nás ve svém rozlehlém plenéru. Bágly přetékají, jelikož hodláme strávit mezi největšími ledovci Evropy tři noci a chceme být naprosto soběstační. To v kombinaci s výjezdem lanovkou na Fiescheralp (2219 m) vytváří pěkný oxymoron, ale když máte na zádech 25 kilo a za sebou 3 hodiny spánku, není prostor na hrdinství. Užíváme si ještě drobný industriál, který nás vyplivne na druhé straně kopce a už si to štrádujeme po Aletschgletscheru.

Otřepaná fráze tvrdí, že jsou věci, které za peníze nekoupíš a pořádnej spanec mezi ně bez debat patří. Útulný stan, nové a komfortní károšky, čerstvý vzduch a spánková deprivace nás v hned posílá k podvečernímu šlofíčku, na který, po minimální pauze nutné k navečeření, následuje hlavní spánek dne.

Větérek na Gross Grünhorn

Obvykle se nám takové věci nestávají, ale toho rána jsme normálně zaspali. Vzbudil nás až šustot pásů kolemjdoucích skialpinistů. Ale ono vlastně není kam chvátat. Snídanička, pohodička, šup do lyžáků a hurá na Zelenou horu. Ten den pekelně fouká, když nejsme v závětří, připomínáme dvojici, co si přišla vybrat do banky bez karty. Pomalu a rozvážně (za to může únava, nikoliv metodicky zvolené tempo) stoupáme po ledovci až k závěrečnému mixovému hřebeni. Bernské i Wallis máme jako na dlani, i kus místa na vrcholový piknik najdeme a následně v pohodě sjíždíme v mžiku zpět ke stanu. Je ještě dost brzo a to je fajn, protože můžeme jít opět dlouze spát.

Dlouhá štreka na Finsteraarhorn

V hlavě se nám motá známé rčení o tom, jak se lenivej strhal. Vůbec se nám nechce přesouvat náš skvělý hotel a tak se rozhodneme vyrážet na Finsteraarhorn z Konkordiaplatz. To znamená nastoupat za celý den přes dva kilometry. To není málo, ale po zážitku minulého víkendu nám to nakonec zas tak děsivé nepřijde. Ještě za šera přebíháme Grünhornlücke (3279 m) a sjíždíme k chatě Finsteraarhor­nhütte, kde už se to hemží davy skialpinistů. Někteří stoupají vzhůru, jiní zahajují přechod na jinou chatu, pár se jich dokonce k nečekanému úděsu ostatních vydává na nekoordinovaný sjezd firnového svahu hlavou napřed. Lyže lítají vzduchem, ale vše se naštěstí obejde bez zranění.

Nerovné startovní podmínky doháníme zarputilým tempem. Haršajsny klapou a my ukrajujeme další a další metry až do sedla Huggisattel (4088 m), kde přivážeme lyže ke skále a obouváme mačky. K vrcholu vede místy vzdušný mixový hřeben s lehkým lezením, který nám zabere další hodinku, ale nepředstavuje žádné větší komplikace. Lano zůstává opět v batohu. Reverzním způsobem následujeme naše kroky, závěrečné stoupání do sedla Grünhornlücke až sice trochu bolí, ale následný sjezd 500 výškových metrů představuje skvělou odměnu. Čeká nás již třetí pohádkový podvečer na Konkordiaplatz.

Video z Konkordiaplatz

Pro lepší navození pohodové atmosféry račte shlédnout skromný videosestřih. Jinde moc foukalo, takže se lítat nedalo.

 

 

 Allalinhorn nalehko a odspoda

V údolí Saas nás z loňska čekal jeden rest a nám teď zbýval jeden volný den. Slovo dalo slovo a my v nedělním ránu stoupáme lyžařským střediskem směrem na jednu z nejsnazších čtyřtisícovek. Tato charakteristika zřejmě nepočítá s výstupem 2200 metrů, ale nebuďme puntičkáři. Ve společnosti již známého větru, jasných zámek blížící se fronty a v pronásledování davů, které se kolem 10 hodiny začínají vynořovat od lanovky Mittelallalin, kličkujeme mezi trhlinami v podvrcholových partiích. S počasím to máme tak tak. Cvakneme foto u kříže a fofrem dolů. Na horních sjezdovkách nás čeká ještě neposkvrněný manšestr, takže si nakonec užijeme ještě noblesní lyžbu a po poledni až zase štrádujeme mezi butiky Saas Fee.