Každá správná výprava ze Saas Fee začíná v garážovém monstru z poctivého monolitu. Vzhledem k velikosti a hmotnosti batohů jsme byli připraveni využít místních lanovek a nechat se vyvézt do třech tisíc. Po noci strávené za volentem jsme toto usnadnění brali jako akceptovatelný dopping. Jenže chyba lávky…

Předchozí den napadlo 40 cm nového sněhu a pořádkumilovní Švýcaři z bezpečnostních důvodů uzavřeli celé středisko. Respektive lanovky. Sjezdovky jsou naopak precizně upravené, dokonalý manšestr láká k sjezdu… jen lyžaři jaksi chybí. Stoupáme s hydrami na zádech vzhůru, vynořujeme se z mlhy a kroutíme hlavou nad liduprázdnými svahy.

Kolem druhé se dopotácíme k Britanniahütte, jedné z nejnavštěvova­nějších chat Švýcarska. Vzhledem k blízkosti střediska se není čemu divit.  Obhlídneme místní nabídku lidových cen a pokračujeme dále směrem k ledovci Allalinhorn. Teď zase kroutí hlavami ti, kteří se vrací z túry a nechápou, kam se takhle na večer ženeme.

V dáli už se rýsují naše cíle dalších dnů – vlevo rozložitý bílý Strahlhorn a vpravo skalnatá stěna nedostupného Rimpfischhornu. Den se ovšem pomalu blíží ke konci, stejně jako naše fyzické síly a tak je potřeba zařídit, abychom následující noc přežili bez úhony. Opět se prokáže, že kopání je naprosto klíčová aktivita, která by se měla zařadit do osnov základních škol.

 

Nedělní ráno je dokonalé a slibuje ideální podmínky pro výstup na vrcholy. Byť máme před ostatními náskok, nestíháme odchod před prvními nadšenci a zařazujeme se mezi vagóny dlouhého skialpinistického vlaku. Dobře vyšlapanou stopou (=dálnice) stoupáme k vrcholu Strahlhornu.

Výstup bez jakýchkoliv technických obtíží je okořeněn prvními výhledy na západ – na špičaté a nejšpičatější kopce.  U kříže se nám podaří ulovit pár minut sami pro sebe a vzápětí už kroužíme oblouky čerstvým prašanem. U stanu jsme zpátky po třech a půl hodinách a zařazujeme zasloužený odpočinek.

 

Pohádkové počasí přetrvává i do odpoledne a tak nezbývá, než vyrazit do dalšího kola. Přes Allalinpass se dostáváme do západních svahů Rimpfischhornu a ledovcem Mellich stoupáme do čtyřtisícového sedla, ze kterého hodláme zaútočit na jeho vrchol. Doba již notně pokročila a výškové metry udělaly se svaly na našich nohách divy. Naštěstí jsme plni dojmů z okolních panoramat, že to únavu přebíjí.

Kousek nad sedlem přicházíme k lyžařskému depu, které právě opouští poslední skialpinisti. „It íz verí defikúlt, mejbí imposibl“ líčí cestu k vrcholu roztomilou francouzskou angličtinou postarší dáma. V tu chvíli jsme dost rádi, že jsme ty mačky přibalili s sebou. Překonáváme úvodní vyledněný kuloár, vrtáme pro jistotu i šrouby a abychom to neměli tak jednoduché, vystupujeme nejdříve nesprávnou linií na boční hřeben, odkud se sice nabízejí nádherné výhledy, ale k vrcholovému kříži tudy cesta nevede.

Po nedobrovolném zdržení nacházíme správnou cestu, překonáváme další svahy plné ledu a skalní pasáže obtížnosti II-III. Notně unaveni jsme po šesté konečně u kříže. To není zcela standardní čas, ale počasí a pozdní jarní doba nám naštěstí hraje do karet. Pokocháme je ještě sousedním Strahlhornem, naším dopoledním cílem, a zahajujeme sestup. Nejdříve velmi opatrně, dojde i na dvě slanění a od depa je to opět naprostá slast v prašanu. Škoda, že už máme stehna napadrť. Více než 2000 výškových metrů zanechalo stopy.

Návrat k naší stanové základně představuje kapitolu samu pro sebe. Západ slunce s výhledem Matterhorn, liduprázdné hory a nádherné podvečerní světlo. Lepší závěr dnešního dne jsme si ani nemohli přát. Odbíjí půl devátá, když se konečně zavrtáváme do spacáků a obrňujeme se tak proti mrazu, který na nás začíná útočit. Ráno už nezbývá, než sbalit svých pět svestek, dokolíbat se s almarami do střediska a po betonové umrzlých varhánkách se dosmýkat do údolí. Po 50 hodinách opouštíme Saas Fee, které nám nachystalo nádherný skialpový zážitek.

 

Infoservis, gpx pro vaši navigaci a fotoguide túry na Strahlhorn

Infoservis, gpx pro vaši navigaci a fotoguide túry na Rimpfischhorn

Infoservis, gpx nástupu a odkazy na túry z Britanniahütte