Sobotní odpoledne ve Ventu je zamračené, liduprázdné a klid spícího městečka narušuje jen cinkání ovcí jdoucích na pastvu. Nás nechává čerstvě zelená tráva chladnými, my se chceme napást sněhu. Lyže tedy házíme na hrb a za 2 hodinky otevíráme dveře Breslauer Hütte. Až tam zjišťujeme, že toto oblíbené údolí není ani v tomto ročním období zcela bez zájmu turistů, ale k naší smůle se všichni sešli právě na tomto Winterraumu. Večerní pasta party se naštěstí obejde bez bujarého veselí a tak můžeme ráno svižně vyrazit směrem k strmým stěnám, které se zatím stále ukrývají v neproniknutelné mlze.
Ze všech cílů, které připadaly v úvahu, se nám kolektivně nejvíce zalíbila východní stěna Vorderer Brochkogel, která svým sklonem naznačovala, že by mohla umožnit sjezd i věčným začátečníkům bez toho, aby skončili v kotrmelcích a v sádře. Svižným krokem stoupáme k úpatí a ještě ve velmi mírném svahu kope Lukáš profil. Ten se po 16 úderech hroutí a tak kopeme společně kluzný blok. Martin nastoupí, zhoupne, poskočí…a 30 centimetrová deska ujíždí. Tady nám dneska pšenka nepokvete. Otáčíme.
Nevzdáváme se však zcela. Druhým kandidátem dne, který se teď dostává do popředí našeho zájmu, je jižní stěna Wildspitze. Tudy už lavinky projely, takže je krásně vyčištěný a my se snažíme vyběhnout kilometr převýšení dřív, než sníh změkne do hluboké kejdy. Konečně se začíná rozpouštět mlha a spouští se neskutečné divadlo. Fotografie jistě hovoří za vše.
Na sjezd to sice vzhledem ke kvalitě sněhu opět nevypadá, ale i tak máme úsměv od ucha k uchu. Nekazí ho ani fakt, že lýtka v závěru fest táhnou. Naopak finální strmý výlez a sněhová převěj příjemně zpestří přímou linii a vyplivne nás přímo u lyžařského depa pod vrcholovým skalním hřebenem. Neposkvrněným čerstvě namrzlým svahem ukrajujeme posledních pár desítek metrů.
U kříže nás kromě klasické kochačky s vědomostní soutěží „poznej co nejvíc vrcholů“ čeká představení v podání Martina, který bez úhony sjíždí strmý vrcholový hřeben (k jeho nadšení a naší úlevě).
Nahoře v černobílém bludišti najdeš Martina, dole už všichni společně sjíždíme z Mitterkarjoch. Na chatě si konečně užíváme alpskou pohodičku bez davového komparzu a sjíždíme poslední metry než nám to roztaje pod nohama.
