Snad aspoň formu jsme za poslední měsíc vytáhli nahoru, ale to už je teď jedno. Sedíme na letišti v kolumbijské Bogotě, za okny trčí tropická vegetace, a nám za chvíli odlétá letadlo do bolívijského La Paz, nejvýše položeného hlavního města světa.

Čekají nás andské štíty Cordillera Real a Cordillera Occidental, ale nejdřív to budeme muset chvíli vydržet ve městě. La Paz je stejně hlučné a pestré jako kterékoliv jiné velké město Latinské Ameriky, přestože leží v poměrně drsném klimatu. Tak tohle bude náš base camp po dobu dalších 37 dní, běží nám hlavami, když taxíkem klesáme do obřího kráteru uprostřed plošiny Altiplano, v kterém se barevné La Paz rozkládá.

Na aklimatizaci vyražíme pod Huaynu Potosí, kde se nacházejí jediné horské chaty v bolívijských Andách a přece jen je to takhle na začátek příjemnější než ve stanu. Ze zkušenosti už dobře víme, že při příchodu do vysokých hor se nic nesmí uspěchat a dva, tři dny navíc vyhrazené na aklimatizaci mohou v celkovém zúčtování jedině pomoci. Trpělivost přináší růže. Přece jen nás tu čekají tři velké hory, které chceme vylézt a slyžovat a na každé budeme mít jen jeden pokus, jestli chceme stihnout všechny.

Je konec dubna, zatím je stále spíš škaredě a my se pár dní poflakujeme kolem laguny a sedla Zongo, které je zhruba ve výšce vrcholu Mont Blancu. Občas na nás z mraků vykouknou ledovce Huayny Potosí a občas potkáme pár lam. Jinak tu ještě nikdo není, horolezecká sezóna ještě nevypukla. Ale my jsme v Bolívii s lyžemi a proto musíme využít úplný začátek sezóny. Jakmile začnou hezké, slunečné dni, ostré jihoamerické slunce začne rychle měnit sníh v led a my budeme mít pouze pár týdnů těch správných podmínek na sjezdy.

Po této aklimatizační etapě nás už čeká první ze tří cílů našeho výletu, nejvyšší hora Bolívie, 6542 m vysoká Sajama. Dálkovým autobusem vyrážíme do pouštní oblasti na chilsko-bolívijské hranici, kde se rozkládá národní park Sajama se svými úchvatnými, dokonale kuželovitými, šestitisícovými vulkány. Do této oblasti přichází stabilní počasí zpravidla mnohem dříve a proto musí jít Sajama na řadu jako první.

Několik hodin projíždíme vyprahlou, nehostinnou krajinou Altiplana, za okýnky se míhají velká stáda lam, ale vegetace ubývá. Až se najednou před námi otevře výhled na solitérní vulkány Cordillery Occidental. Ten nejvyšší je Sajama. Voláme na řidiče, ať nám zastaví u první odbočky a vystupujeme doprostřed ničeho. Jen křižovatka dvou silnic v poušti.

Odtud to musíme vzít stopem do vesničky Sajama. Čekáme na první auto a mezi tím přichází z domku u křižovatky Indiánka s kusem sušeného lamího masa v ruce. Kupujeme ho a dál čekáme. Pro zkrácení času si teleobjektivem studujeme trasu výstupu na vrchol, která je odtud skvěle vidět. Je to bizarní pohled, nad rovinami tmavého písku a trsů stepním trav vystupují nejdříve kamenné valy a za nimi už potom ostře kontrastuje jiskřivě oslnivá bílá barva sněhu a ledu na úbočích vulkánu. Nad pouští se tetelí vzduch. Po několika hodinách u nás zastavuje malý náklaďáček, naskakujeme na korbu i s veškerou bagáží a za pár bolivianů můžeme jet!

V poledním horku jako by se život v Sajamě zastavil. Jen vítr víří písek na náměstíčku před koloniálním kameným kostelem. Jako město duchů z amerických westernů. Začínáme se shánět po mulách a muletiérovi, který by byl schopen už zítra s námi vyrazit do base campu. Pak budeme potřebovat taky nosiče, možná dva, kteří nám pozítří pomohou s věcmi k hranici sněhu. Přece jen i s naší fotovýbavou, lyžemi a především zásobou vody (nejbližší voda je sníh) to nejsme schopni po suchu odnést sami. Tohle musíme do večera neodkladně vyřídit.

Španělsky neumíme, ale nakonec se daří vše zařídit i přes jazykovou bariéru. Další den vyrážíme se dvěma osly a jedním staříkem na pětihodinový pochod pouští do základního tábora. Rozlohy jsou zde obrovské a vzdálenosti se v tomto typu krajiny jen těžko odhadují. Cesta se vleče a hlavním oživením je průchod skrz stádo lam jménem alpacas. Po cestě nám stařík nadšeně ukazuje stopy pumy, rozhazuje rukama a přitom vysvětluje: ,,Leon, leon!"

Základní tábor je prostě jen místo uprostřed roviny, není tu nic než poušť, výška 4700m. Stařík se svými osly odchází a my tu zůstáváme sami. Opět teleobjektivem studujeme jihozápadní hřeben, naši cestu k vrcholu i následnému sjezdu (na jižní polokouli jsou jižní svahy odvráceny od slunce a sníh tam ledovatí pomaleji, pozn. red.). Večer teplota rapidně klesá. Jdeme spát, ráno musíme zase vše sbalit a počkat na nosiče. Modlíme se, aby dorazili.

Ráno zase vše balíme a přebalujeme tak, aby vznikly čtyři kusy batožiny a čekáme. Nosiči nakonec opravdu přichází, ale k našemu nemilému překvapení je to otec s asi dvanáctiletým synem. Při pohledu na jejich chudobu a při vzpomínce, jaké dětství jsem mohl prožít já, je mi z toho do pláče. Chlapci se samozřejmě snažíme odlehčit tak, aby nesl jen malý batoh a vyrážíme. Ke sněhu v jihozápadním žlabu, kde chceme postavit tábor, to máme asi čtyři hodiny.

Asi v polovině cesty už chlapec nemůže, a tak to jeho otec bere na sebe na základě příslibu tučného dýška. Jde druhý úsek dvakrát a vynáší oba kusy bagáže, zatímco my s Ondrou už musíme začít briskně řešit další problém: zdá se, že tudy se na vrchol téměř nikdy nechodí (ale z hlediska sjezdu je to vhodná trasa), nevidíme žádné stopy po lidské činnosti a místo na tábor, který popisuje dvacet let starý průvodce, už neexistuje. Do tvrdého ledu po stranách žlabu plošinka na stan vysekat nejde, musíme začít budovat plošinu z kamenů. Máme co dělat, abychom do večera vše zvládli, navíc i výška 5300 m je celkem znát, zvlášť při neustálém shýbání se pro další a další kameny na plošinku. V mezičasech vaříme a pokoušíme se co nejméně unavit.

Večer je naše orlí hnízdo ve 35° svahu konečně hotové a stan stojí. U večeře už se můžeme nerušeně kochat výhledy na protilehlou chilskou hranici, kde stojí takzvaná dvojčata, kónické vulkány Pomerape a Parinacota, oba měřící taktéž hodně přes šest tisíc metrů. Po setmění vidíme, že hvězdy jsou tu daleko výraznější než v Evropě. Je tu totiž opravdová tma. Ale už je čas jít spát, zítra nás čeká první vrcholový den naší výpravy a na vrchol Sajamy stále zbývá 1250 výškových metrů.

Brzké ranní vstávání v malém stanu, zevnitř oblepeném námrazou, je nepříjemné jako vždycky. Noc nebyla nic moc, přece jen k úplné aklimatizaci nám ještě něco chybí. V těchto chvílích se nejvíc těším na moment, kdy konečně budeme moct začít šlapat vzhůru. Místo toho je potřeba se v té kose pooblíkat, zkusit něco sníst a hlavně se pořádně napít. Potom můžeme při svitu čelovek vyrazit. Představuju si, jak nepatřičně musí vypadat při pohledu někde shora dvě malá, naprosto opuštěná světýlka na úbočí giganta. Jsme na celé hoře úplně sami a satelitní telefon dodává jen hodně iluzorní pocit bezpečí.

Ale zanedlouho se už rozednívá. Sajama je známá svým nemilosrdným větrem na oblých, vrcholových hřebenech. Je to daň za její dominanci, s kterou kraluje okolní krajině. S nabývající výškou a s východem slunce se vítr opravdu začíná ozývat. Sníh dole u stanu byl zcela ledovatý a bez šance na to, že by v průběhu dne odměkl. Ale tady o něco výš začíná být lepší. Odhadujeme, že v poledne půjde lyžovat do 5400 m, což je na této zvláštní hoře úspěch.

S přibývající výškou ubývají metry pomaleji a pomaleji. Uvědomujeme si ten diametrální rozdíl, jaký je mezi klasickou andskou šestitisícovkou, která má jen pár drobných přes šest, a Sajamou, která má přes šest a půl. Zvláštní je i to, že jsme po východu slunce nevysvlékli vůbec žádné vrstvy oblečení. Máme na sobě stále péřovky a ty nejteplejší rukavice. Přesto nám začíná být zima. Jdeme pomalu a tak se moc nezahříváme a protivný vítr nám bere spoustu tepla.

Je potřeba citlivě volit, kde se vyplatí jít na pásech a kde je lepší připnout lyže na batoh a šetřit tak co nejvíce energie. Navíc jsme stále navázaní na laně, protože i tady nahoře se šklebí zrádné ledovcové trhliny. Boule na vrcholovém hřebeni vytváří mnohokrát iluzi vrcholu, ale po něm přijde zase další boule a proto se nám najednou až nechce věřit, když vidíme, že svah opravdu končí.

Jsme na vrcholu nejvyšší hory v našem dosavadním životě! Sajama, 6542 m! Je poledne a kvůli nízkým teplotám se sjezdem nemusíme spěchat. Můžeme se do sytosti nabažit pohledů na tuhle zvláštní, měsíční krajinu pod námi. Jen rovina, prach a písek, která je jen na několika místech rozťata některým z vulkánů Pomerape, Parinacota a Acotango. Tam je okrová barva pouště vystřídána blyštivými bílými ledovci.

Kromě té krásy už nám v hlavách běží i myšlenky na sjezd, moc dobře si uvědomujeme, jak nepříjemně budou některá místa zledovatělá. První polovina sjezdu je snadná, pláně o sklonu 30-35° mají navíc slušný, sypký sníh, pouze jsou na povrchu věčným větrem vytvořené velké sastrugi. Pořád ale mnohem lepší než nieve penitentes (kajícníci), kteří se tu začnou větrnou erozí sněhu vytvářet v dalších týdnech. Značně zředěný vzduch je ve stehnech celkem cítit... Ale lyžujeme grandiózní sjezd v grandiózním prostředí!

Druhá půlka sjezdu je už ale jiná písnička. Mohutné ledovcové bubny se přistrmují na 40° a dávají nám pocítit expozici, protože za bubnem vidíme vždy až roviny kolem vesničky v hloubce dvou vertikálních kilometrů pod námi. A je potřeba stále hledat sníh mezi začínajícími plotnami ledu.

Poslední buben je nejhorší, nastrmuje se na 48°. On sám má naštěstí slušný sníh, ale na výjezdu už čeká hodně ledovatá sjezdovka. Vytahujeme cepíny, protože tam už na to nebude čas. Po seskákání bubnu v posledním pásu dobrého sněhu, lyžujeme zbytek s cepínem v ruce a s maximální obezřetností. Okolo výšky 5400 m to už vzdáváme, sundáváme lyže a nasazujeme mačky. Je to víc led než sníh a proč tahat čerta za ocas?

Na mačkách slézáme poslední metry ke stanu, začínáme rychle tavit litry vody ze sněhu a balit. Chceme ještě do tmy sejít zpět do základního tábora, kam nás zítra ráno přijde vyzvednout děda se svými osly. Akorát s příchodem tmy stavíme stan, už opět na písku, a totálně mrtví do něj zalízáme.

Ráno nás čeká velké překvápko, stopy ,,leona" jsou všude okolo tábora, v noci tady šmejdila puma! Ten pocit totální divočiny si musíme zarýt hluboko pod kůži, protože ten už je dnes hodně vzácný, napadá nás, když unavení a přetažení klopýtáme zpět do vesnice Sajama.

Ve vesnici schválně zůstáváme ještě jeden jen navíc, aby jsme mohli vše v pohodě a v klidu vstřebat a tak nějak víc prožít. Vždy večer chodíme do místního obchůdku s potravinami, kam se dá zajít i na nějaké jednoduché teplé jídlo, když to místnímu hokynáři nahlásíte pár hodin předem. Skoro vždycky vám dají rýži, hranolky a lamí steak, což je celkem bezva jídlo. A na snídani se většinou podává volský oko v housce, teda pokud je zrovna ve vesnici dovežené pečivo. Vše korunuje návštěva přírodních termálních pramenů, odkud je úžasný výhled na teď už ,,naši" Sajamu. Při tom pohledu, naložení v horké vodě, uzemňujeme pár zasloužených bolívijských lahváčů.

 Technické údaje:

Sajama, 6542 m

cesta: jihozápadní hřeben, AD

sklon: maximálně 48°, běžný sklon 40°

tábory: BC cca 4600m, C1 cca 5300m