English
Deutsch
Davo Karničar vypráví...
O sjezdu Everestu na lyžích
„Pamatuji se, jak jsem slyšel o Everestu v roce 1979, kdy slovinská výprava lezla jeho Západním hřebenem. Byl jsem tehdy puberťák, myslel jsem, že Everest je pouze pro zvláštní druh lidí. Dlouhou dobu jsem si netroufnul ani začít o něm snít. Ale kdysi jsme si s kamarády z Jezerska říkali: „No, když už jsme se naučili něco s lany na Kocně, Grintovci a Jalovci… měli bychom také zkusit něco mimo Slovinsko.“ Pak jsme si uvědomili, že všechny ty velké vysokohorské národy s jejich lyžařskými tradicemi, mezi nimiž jsme se cítili úplně malincí, nejsou lepšími lyžaři než my. Pak přišlo ono přání, sjet na lyžích osmitisícovku. Museli jsme toho hodně prožít, ale nakonec jsme v roce 1995 vyrazili na Annapurnu. Everest byl dalším logickým krokem. Pro mě znamená Everest úplně nový přístup, mnohem více než pouhý cíl. Zdá se být logické, že jednoho dne se cílem horolezce stane vyšplhat na nejvyšší horu. Nosím v sobě toto přání a protože umím lyžovat, myslím, že je správné, pokusit se ho sjet na lyžích“.
O lyžařských začátcích
„Měl jsem štěstí, protože moje matka i otec lyžovali. Otec byl navíc lyžařským instruktorem. Upravovali jsme sníh před domem na takovém malém kusu trávy, asi 10 metrový svah, a pak jsme do sněhu zapíchli klacky a předstírali, že jsme švýcarští nebo rakouští závodníci. V tu dobu nebyli žádní slovinští lyžaři, kteří by mohli být našimi vzory. Každou zimu jsme se účastnili dalšího lyžařského kursu, v létě jsme lyžovali kolem horské chaty Češka Koča, kterou spravovala moje rodina. Když jsem začal chodit do školy, už jsem zvládal základní lyžařské dovednosti. V páté třídě jsem se stal členem národního týmu, a to už v malé vesničce něco znamenalo. Každopádně, žili jsme od toho všeho strašně daleko. Jak jsem řekl, měl jsem prostě štěstí, že se mnou lidé měli trpělivost a naučili mne lyžovat“.
O talentu
„Měl jsem štěstí. Když mi bylo šest nebo sedm, nebyl jsem ve vesnici nejlepším lyžařem. Můj kamarád vyhrál slovinský šampionát. Já byl až třetí a jednou druhý. No, ale vlastně - v mé vesnici byl kamarád, který byl lepší než já, tak jsem mu to musel vrátit. Je správné, že věci nám vždy nespadnou do klína samy od sebe, že musíte usilovat o to, abyste je získali. Úspěch pak přináší opravdové štěstí. S lezením po horách to bylo totéž. Joze Zvokelj ze Slovinského horolezeckého svazu nás učil prvním pohybům na stěně. Kamarádi vylezli nahoru, ale já to nedokázal. Tenkrát jsem byl troche víc při těle, brečel jsem, kňoural… Přesto jsem kdesi hluboko cítil, že všechny ty roky, strávené v okolí chaty Češka Koča musí mít nějaký význam. Že by se ti kluci z údolí na vrchol dostali a já ne? Možná jsem to nakonec dokázal jen proto, že jsem na samém začátku čelil všem těm výzvám a pak musel vynaložit zvláštní úsilí, abych udržel krok se svými vrstevníky. Ani v lyžování, ani při lezení jsem zprvu nebyl moc dobrý“.
Jak jsem dělal servismana lyžařskému šampiónovi Ole Christianovi Furusethovi
„Je to příběh, který mám velmi rád. Stal jsem se jeho osobním servismanem a byli jsme přáteli. Když jsem se vrátil z Annapurny, řekl jsem mu: „Ole, naším příštím cílem je Everest a to už je něco, to ti řeknu.“ On odpověděl: „Ale jdi, Davo, ty chceš příliš mnoho, příliš rychle.“ Odvětil jsem” “Svěřil jsem se Ti, protože Tě považuji za kamaráda. Ole, který už dekádu žije na výsluní, ke mně otočil: „Protože i ty jsi mým kamarádem, chci i já tobě něco říct. Nepřestanu lyžovat, dokud nezískám medaili ve slalomu na olympijských hrách.“ Ole ještě lyžuje, i když si všichni už mnohokrát mysleli, že přestane. Myslím, že vím proč a myslím, že jednou to dokáže. Doufám, že po Everestu budu moci říci, že jsme to oba řekli správně“.
Pozn. Ole Christian Furuseth získal na ZOH 1998 v Naganu stříbro ve slalomu.
O rozdílu mezi závodním a vysokohorským lyžováním
„Při závodním lyžování je trasa jasná a úspěch je měřen tím, jak rychle překonáte překážky. U lyžování v alpském terénu je důležitý stupeň obtížnosti. A ještě něco, co mi dlouho trvalo, než jsem si to uvědomil – etika, s jakou přistupujete k lyžování. Když řeknete, že jste nějakou část sjeli na lyžích, chcete tím říci, že jste lyžovali po celou cestu nebo jste byli nuceni pomoci si cepínem, v tom či onom složitém úseku a přesto jste řekli: „Jo, právě já jsem to sjel!“ A další důležitá věc: když se vám slalom nepovede, vždy si můžete říci, k čertu, vždy je ještě další možnost. Jakožto horolezec – lyžař se „splést“ nemůžete, nesmíte chybovat. Na rozhodnutí, která musíte činit, je třeba zralé osobnosti“.
foto: DolenjskaNews
Skrýt poznámky
O nezodpovědnosti
„Myslím, že proto, že jsem se to, co umím naučil postupně, a protože když rozhoduji o dalším kroku, neuspěchávám to, jsem zodpovědnější než všichni ti, kteří každou noc vyrážejí na dvě tři pivka. Vytrvale si ničí zdraví, aniž by si toho byli vědomi, zatímco já velmi pečlivě uskutečňuji složitý úkol, dalek toho, jednat na základě chvilkových pohnutek“.
Nebudou se po Everestu zdát všechny ostatní cíle podřadnější?
„Vůbec ne. Pochopit to, možná přichází až s věkem. Důležitý je prožitek, nikoli rekordy měřitelné časem či nadmořskou výškou. Jdu stezkou, po níž kráčím již třicet let, a přesto na ní vždy nalézám něco nového. Přitahují mne hory, tam se cítím volně. Rád zkoumám nový terén, rád stojím přímo pod novou stěnou… a, ano, my horolezci jsme bohatí lidé. My a námořníci, my jsme to fakt vyhráli. Je mi líto řekněme tenistů, jejichž životy se točí kolem jedné sítě. Já vím, radují se z dobrého výsledku, přesto my, dobrodruzi to máme zajímavější, nám jde o prožitky. A tak je Everest vrcholem, o nějž usiluji, ale je přece tolik dalších vrcholů“…
