Strasti lyžování v Peru  

Původně jsem chtěla tento podnadpis nazvat „Strasti a slasti lyžování v Peru“, ale ono těch slastí vlastně moc není!

První strastí jsou totiž šílené vzdálenosti. My žijeme v Limě a ono je to sice do Huarazu nějakých 400 km, ale člověk to jede 7-8 hodin, když má štěstí. S tím je potřeba počítat při plánování dovolené v Peru. Netýká se to totiž jen hor.

Další komplikací je vysoká nadmořská výška, většinou se do 4.000 – 4.500 m n. m. dá vyjet autem a zbytek šlapete. Jenže pokud přijede člověk z Limy, nebo případně rovnou z Evropy, může ho to pěkně sejmout. Navíc, když se bavíme o lyžování, sníh tu začíná teprve na hranici 5.000 m n. m.

Dlouhé nástupy

A k tomu se váže další ze strastí peruánského lyžování. A to jsou šílené nástupy. Například v sousedním Chile je několik, i vyhlášených, lyžařských středisek se zázemím, na které jsme zvyklí. Dá se i celkem jednoduše vyběhnout ze Santiaga na skialpy, ale v Peru lyžování nemá tradici. Není tu ani zázemí a v Peru je jen několik (ne víc jak 10) lidí, kteří vlastní lyže a dva z nich jsme my. Lyžování v Peru je vlastně o tom, že jdete minimálně dva dny s lyžemi na zádech, abyste se pak 10-20 minut sklouzli. Tak to je, ale i přesto to má neskutečné kouzlo J.

Opatrnost je na místě

Na co bych ale také ráda upozornila je fakt, že Peru nemá žádnou horskou službu. Záchranné akce v horách spadají pod Asociaci horských vůdců a to tak, že když je nahlášená nehoda, tak kdo je zrovna ve městě se sebere a jde pomoci. Ve výsledku se může stát, že záchrana se protáhne opravdu na několik dní. V této oblasti není k dispozici vrtulník, a tak případná přeprava raněného se provádí pomocí nosítek, lidské síly a v nižších polohách pomůžou osli nebo koně. Rychlosti záchrany nepomáhá ani fakt, že v horách prostě není signál. Opatrnost v horách je namístě všude na světě, ale tady to platí dvojnásob. Nutno ale říci, že místní Asociace horských vůdců je na velice dobré úrovni a kluci se opravdu dokáží velice rychle zformovat a přijít na pomoc. Pokud vím, naštěstí ne z vlastní zkušenosti a zkoušet to nehodlám, tak zde znají pojištění AV a není s ním v případě záchranné akce problém.

Co se týká výbavy, tak to, co se tu dá sjet na lyžích, není tak klasickou svatou trojici i lavinový batoh necháváme s klidem doma. Sníh, který padá v listopadu až dejme tomu do ledna, či do května, kdy začíná sezona, sesedne a laviny zde nejsou příliš časté. Poslední dobou už nenosíme ani pásy a haršajzny, protože člověk stejně stoupá po ledu a lyže má na zádech.

Ale abych nebyla jen kritická… stojí to za to! Vážně, lyžovat v Andách je zážitek nad zážitky, dřina odměněná dech beroucími výhledy, pocitem, že člověk dokázal vylézt a sjet pětitisícovou (někteří i  šesti) horu v Andách a to je prostě k nezaplacení!

Vallunaraju 5.686 m n. m.

Vallunaraju je pětitisícová hora tyčící se na Huarazem. Je skvělá pro aklimatizaci na vyšší, nebo těžší hory v Bílých Kordillerách. Já jsem jí hodně neprávem podceňovala. Skutečnost, že na Vallunu chodí každý, ve mně vyvolala pocit, že tam nemusím, že chci něco více speciálního. Dost jsem se spletla. Los na tuto překrásnou horu s dvěma vrcholy padl zejména proto, že jsem chtěla něco, co se dá sjet na lyžích a neměla jsem zrovna moc času. Nakonec tomu osud chtěl, že Vallunaraju se stala jediným mým vrcholem v loňské sezoně.

Jdeme 4 – já s Honzou s lyžemi, Martin (peruánský aspirant na guida) a Jake (Brit, pro kterého je výstup na Vallunaraju prvním seznámením s vysokými horami). První den jedeme taxíkem do údolí Llaca. Představte si nejhorší silnici v ČR, kterou znáte a vynásobte jí nekonečnem a to je ten důvod, proč nebereme naše auto. Píchneme hned na Huarazem a doufáme, že je to poprvé a naposledy. Po dvou hodinách příšerné cesty se ocitáme na nástupu. Dneska nás čeká morena camp. Výstup trvá asi dvě hodiny, ale cesta je prudká, prašná a já jen celou dobu přemýšlím, jak tohle sakra půjdu dolů. Nakonec ale usoudím, že je to problém budoucí Alči a šlapu dál. Morena camp (cca 5.000 m n. m.) se nachází na nádherném místě pod ledovcem (jak už název napovídá) s výhledem na neuvěřitelný hřeben Ocshapalcy, vrchol šestitisícové Ranrapalcy a pětitisícové Rima Rimy, která už se vlivem klimatických změn ocitla bez sněhu. Obzvlášť pohled na zlatou západní stěnu prvně jmenované hory při západu slunce je kýč nad všechny kýče. Ale jakmile slunce zaleze, ochladí se na nesnesitelnou teplotu a tak zalézáme i my.

Z Morena campu k vrcholu

Ze stanu totiž vylézáme ve 3 ráno. Dáme rychlý čaj a vydáváme se vzhůru. Cesta k samotnému ledovci po moreně je celkem v pohodě, akorát orientačně je to těžší, ale zhruba po hodince se už navazujeme pod ledovcem. Výšlap po ledovci po tmě není moje oblíbená disciplína, nechutná mi to, je mi zima, moje aklimatizace po příjezdu z Limy není ideální a trápím se výčitkami, že zdržuju. Jako vždycky! A to mě brzdí a způsobuje, že ta motivace dostat se na vrchol je krok od kroku menší a menší. Po chvíli se otočím na Jakea a vidím, že je na tom dost podobně. Spíš asi ještě hůře. Dá ještě pár desítek metrů a rozhodne se to otočit. Není na tom dobře kvůli výšce a nemá cenu se dál trápit. Jenže co dál, když máme jen jedno lano? Martin se otáčí s Jakem a já na Honzovi vidím, že by rád pokračoval a samotného ho jít nenechám (přestože o tom blázen uvažuje). Od konce ledovce jsme cca 100 výškových metrů, a tak si zalézám za sněhovou bariéru a Honza se vrací s kluky a přináší zpátky lano. Cesta je jasná a velké nebezpečí pádu do trhliny nehrozí. Ale to rozhodně neříkám, že je nulové! Bohužel na Honzu čekám v nejhorší možnou hodinu, a to mezi 5 a 6 ranní, kdy je opravdu největší zima, a tak promrzám na kost. Zase si ale v klidu užívám východ slunce a těším se na první paprsky. Ty ovšem přijdou až na vrcholu, vzhledem k tomu, že se nacházíme v západní stěně.

Na slunci to jde líp

Každopádně po rozednění se už šlape o něco lépe. Bohužel ale sejdeme maličko z cesty, musíme překročit více trhlin, než je na této hoře normální a cesta je celkově trošku komplikovanější. Někde cca za půlkou ledovce necháváme lyže a zbytek jdeme „na lehko“. Kolem deváté ranní vylezeme do sedla mezi dvěma vrcholy. Já odpočívám a nechám se prohřívat sluníčkem a Honza si cvičně vyběhne na jižní vrchol a zhruba za hodinku jsme oba na vyšším severním vrcholu, 5686 m.n.n. Ze sedla nahoru není cesta úplně příjemná, člověk celou dobu ví, že šlape po převěji a vzhledem k pozdější hodině musíme být rychlí. Uděláme pár vrcholových fotek a pelášíme do údolí. Někde ve dvou třetinách nazouváme lyže a užíváme si krásný sjezd v již změklém sněhu. U nás bychom to asi přirovnali k jarnímu firnu.

Pod ledovcem hodíme lyže na batoh, běžíme sbalit morena camp, seběhneme prašnou cestičkou (ve finále pro mě nejhorší část výstupu) na „silnici“ akorát, když přijíždí objednaný taxík. V pět odpoledne už osprchovaní a se skvělým pocitem sedíme na pivu, které je za odměnu:-). A Jake nakonec o pár dní později vrcholu Valluny také dosáhl:-).

Kdy na lyže do Peru?

Odpověď je jednoduchá: Co nejdříve! Peru patří mezi země, které jsou nejvíce ovlivněné klimatickými změnami. Za posledních 60 let přišlo Peru o bezmála 60 % svých ledovců. My sami jsme tu 3. sezonu a sněhu rok od roku ubývá. Navíc se mění, a to k horšímu, podmínky výstupů na klasiky jako je Huascarán, Alpamayo, Artesonraju apod. Výstupy se stávají těžší a těžší! Jinak obecně se za horskou sezonu v Peru, a to jak v oblasti Huarazu, tak v oblasti jižního Peru – Cusco, považuje období od května do září. Ale jak to bude do budoucna, to je ve hvězdách.

Pokud vás zajímají detaily úbytků ledovců v Andách, doporučuji sledovat IG @chasingglaciers.

A pokud vás zajímá více o lyžování v Peru, tak mrkněte na @skiingperu nebo @honzik_the_peak nebo na náš GB blog @Špičouni jdou do světa