túry a chaty

Écrins Haute Route III. (Refuge de Temple Écrins - Refuge Cézanne)

skialp v evropském „Karákóramu“

Text: Martin Čadík, http://mc.posvete.cz/

Foto: Martin Čadík
http://mc.posvete.cz/

Datum: 21. 04. 2016

Štítky

Écrins Haute Route III. (Refuge de Temple Écrins - Refuge Cézanne) Foto: Martin Čadík, http://mc.posvete.cz/Skrýt poznámky

21. 04. 2016, Martin Čadík, http://mc.posvete.cz/, Foto: Martin Čadík
http://mc.posvete.cz/

Štítky : Haute Route, horské chaty, Les Écrins,

Den 3: Refuge de Temple Écrins - Col de la Temple - Glacier Noir - Refuge Cézanne

Foto: Martin Čadík, http://mc.posvete.cz Skrýt poznámky

Hned po ránu nás čekal poněkud adrenalinovější traverz žlabu. Ošemetná místa jsme odjistili a pokračovali na mačkách až nad Ravin de la Temple. Počasí se začalo rychle kazit. Spěchali jsme po ledovci Temple vzhůru již na lyžích se stoupacími železy, byť i tady se našlo pár míst, kde se ježila kůže na zádech a to nikoli zimou.

Foto: Martin Čadík, http://mc.posvete.cz/ Skrýt poznámky

Dorazili jsme do Col de la Temple (3321m). V tu chvíli zatáhl Svatý Petr za splachovadlo. Vichr ještě zesílil, obloha potemněla a nás začaly skrápět proudy nového sněhu jak hasičská stříkačka demonstranty na náměstí. Viditelnost menší než nepatrná. Lyže rychle putovaly na bágl, mačky na boty a naším průvodcem se staly buzola, víra a intuice. Skalnatým kuloárem už frčely první lavinky čerstvého sněhu. „Rychle dolů,“ utrhla nám od úst poblíž rozvaleného bivakovacího áčka vichřice naprosto jasné rozhodnutí. V záchranné dřevěné budce naplněné dvěma tatrovkami sněhu jsme zůstat nehodlali. Slézali jsme neznámým skalnatým terénem mezi valícími se proudy sněhu jako o závod. Kamenní mužici už se nám dávno ztratili v mlze nebo pod sněhem. Dolů, dolů, rychle dolů na ledovec Noir, tam je relativní bezpečí.

Foto: Martin Čadík, http://mc.posvete.cz/ Skrýt poznámky

„Uff, tak to byla jízda,“ oddychli jsme si na konci kuloáru do bílé tmy. Ani na ledovci ale nebylo ještě zdaleka po všem. Difúze, sníh s deštěm, hnus. Každému lyžaři dobře známá situace, kdy není jasné ani to, kde je nahoře a dole, nebo jestli právě stojí či jede. Začali jsme se střídat ve vedení, první jel vždy po hmatu napřed a druhý se kousek za ním po projetých stopách již daleko pohodlněji vezl.

Foto: Martin Čadík, http://mc.posvete.cz/ Skrýt poznámky

Zbyněk mi na chvíli zmizel z dohledu v prudším svahu ledovce. Člověk takové místo v chumelenici lehce přehlédne, zvlášť když má zamlžené brýle. „Stůj, zastav!,“ ozvalo se najednou z mlhy. Můj parťák stál na hranách kousek pod zlomem ledovce jako opařený. „Trošku jsem si přihranil a celá ta dnešní mokrá nadílka začala téct dolů jako řeka.“ To by nebylo snad ani tak mimořádné, nějaký ten splaz si občas uřízne každý z nás. Jenže tahle říčka si to natekla až do té chvíle neviditelné šluchty v ledovci, která se příznačně otevřela jako oko Sauronovo. Sněhová řeka poslušna pravidel Coriolisovy síly vytvořila mohutný vír, aby pak celá zmizela v útrobách ledovce, a spořádaně zase zaklapla víčko na té díře do pekla. „Tohle je zdaleka nejlepší způsob, jak se dnes zabít,“ bylo znát, že tenhle zážitek zanechal ve Zbyňkovi opravdu hluboký dojem, a tak jsem ho zase vystřídal ve vedení.