Vyklikatili jsme se s camperem do osady Mysuseter, sbalili jídlo na dva dny a v pozdním odpoledni vyrazili na 10 km dlouhý pochod rovinou. Hory se v těchto rozlohách přibližovaly strašně pomalu, ale nám to nevadilo.

Po sunnmørských a romsdalských strminách do nás vstoupil klid a pohoda. Nikam se neženeme a vychutnáváme čundráctví Severu.

Zrovna když slunce mizí za obzor, dorážíme k chatkám na břehu zamrzlého jezera. Zkoušíme jednu po druhé otevřít a po chvilce nejistoty a nervozity natrefujeme tu správnou, která není zamčená.

Venku rychle klesá teplota, stmívá se a tak jdeme rovnou zapálit v kamnech. Teprve potom můžeme obdivovat útulný interiér chatky a sobí kožešiny na postelích.

V kamnech to příjemně praská. To bude nocleh! Ráno se bohužel budíme do mlhy s lehkých sněžením, předpověď tentokrát nevyšla. Náš plánovaný výstup a sjezd Rondslottetu, nejvyšší hory Rondane, je v ohrožení.

Rondane je poměrně orientačně náročné, přesto zkusíme vyrazit. Bojujeme s protivětrem na jezeře Rondvatnett, dokud nenacházíme žlab mezi skalami na pobřeží, který nás vede do doliny pod Rondslottet. Počasí se ale zhoršuje. Od západu se na Rondane hrnou temná mračna, akorát tak v naší výšce. Norsko se rozhodlo, že už konečně na tomto výletě ukáže i svoji stinnou stránku. Ale na nás si nepřijde, drsné počasí si zatím užíváme, protože to prostě k Severu patří a i tyhle dny tady chceme poznat.

Rondane leží ve srážkovém stínu Jotunheimenu a je nejsušším norským pohořím. Sněhu tu často bývá pomálu. Když vystupujeme z kuloáru na vrcholový hřeben, je k našemu překvapení kamenitý, vítr tady sněhovou pokrývku nadobro zničil. Vidíme jen na pár metrů a tohle je poslední hřebíček do rakve - rychle sundáváme pásy a pomaličku sjíždíme dolů, tak abychom neztratili jeden druhého. Vrchol jde teď stranou. Obavy, že nenajdeme ten správný kuloár, sílí. Traverzujeme v mlíku dolinou a najednou se dostáváme pod mrak. Využíváme rychle této šance a hledáme kuloár. Klopýtáme s lyžemi na ramenou přes hřebínky, obnažené suti a nakonec jej nacházíme.

Nakonec jsme rádi, když z kuloáru vyjíždíme zpět na zamrzlou hladinu Rondvatnett.

Po cestě k autu lyže většinu trasy sami pomaličku jedou, přece jenom je i tahle rovina trošičku naklopená. Nad dvoutisícovkami Rondane se pomalu projasňuje a my cítíme, že tentokrát jsme měli trochu smůlu. Vrchol nám unikl, ale získali jsme zase jiný, možná že i dobrodružnější zážitek...