Zní to dobře co, jen doufám, že si to nepřečtou manželky, těžko by nám to potvrdily…

 

Startujeme z parkoviště pod sjezdovkou ve Stříbrnici ještě před rozjetím vleku. Venku krásně mrazivo a metr sněhu. Stoupáme okrajem sjezdovky až k horní točně, kde se rozhodujeme, zda se pustit na pásech mírným klesáním vpravo po „modré“ a poté vyšlápnout svahem k chatě Návrší, nebo zkusit pokračovat dále do lesa. Volíme nakonec nám neznámou variantu a po pár metrech za točnou vleku nacházíme lesní pěšinu, která pokračuje „správným“ směrem. K naší smůle se cesta, na které se i na lyžích širokých 90mm pod patou propadáme prašanem o dobrých dvacet čísel, po chvilce ztrácí. Jak se říká „méně je někdy více“. A tak se musíme probojovat prudkým zarostlým svahem, překonat potok a vydrápat se k chatě Návrší za podstatně delší čas než po turistické značce.

V zatáčce nad chatou, lze pokračovat buď vpravo po široké lesní cestě (turistická žlutá), nebo jako my, pokračovat nahoru lesem až narazíte opět na „žlutou“ a po ní až na zpevněnou cestu, která vás vyvede vpravo ven z lesa na stráně poseté zbytky stromů. Cestu po chvilce opustíte vlevo a stoupáte strání až na hřeben na modrou značku a dál na vrchol „Stříbrnická“. Poté zklouznete do Stříbrnického sedla, ze kterého pokračujete na sever a dál podél státní hranice severozápadně příjemným svahem až ke Slůněti a na vrchol Sněžníku. Když budete mít štěstí na počasí jako my, otevře se vám krásný výhled na všechny strany. Ovšem připravte se na to, že tady je většinou dost větrno. Pak už jen zbývá si dát svačinu a vrátit se v podstatě stejnou cestu zpět k autu.

 Tak ať nám ta zima vydrží až do léta.