Írán jsem naplánoval na první týden v březnu. Mělo to být lyžování na jarním firnu. Potřeboval jsem jistotu stabilního sněhu. Lyžařská střediska od 2 500 do 3 500 m n.m. budí respekt. Tím spíš, že to jsou jen a pouze pláně. Za léta, kdy pořádám freeride kempy, se nabalilo pár vynikajících lyžařů, na které je 100% spolehnutí. A to nejen na svahu. S nimi jsem se nebál vyrazit do této muslimské země. Přece jen člověk úplně neví, co ho tam čeká.

Potřebná víza

Do Íránu je zapotřebí vízum. Dá se vyřešit dvěma způsoby. Ten složitější předem na íránské ambasádě v Praze. To jednoduší přímo na letišti, s potvrzením o ubytování, potvrzením o pojištění a s poplatkem 75 €. Já přiletěl o dvě hodiny dříve než má skupina. Potvrzení o ubytování se vezlo v druhém letadle a tak mi nezbylo než čekat. Značně nervózní jsem informoval celníka, že mi za vraty jezdí zavazadla na páse. On odpověděl, ať jsem v klidu, že se mi rozhodně neztratí. A opravdu! Po 7 hodinách, kdy vyřízení víza trvalo 5 hodin, jsem našel má zavazadla úhledně složená na jedné hromadě vedle pásu.

Milí lidé, až na ty taxikáře…

            Nyní nás čekala jediná nepříjemná zkušenost s místními a to, že jsme měli  dohodnutý transfer z letiště do 60 km vzdáleného střediska Shem­shak. Bohužel transfer byl zaplacený předem, takže taxík nepřijel. Zkrátka taxikáři jsou šmejdi všude. Naštěstí od této chvíle až do konce zájezdu jsme narazili jen na usměvavé a velmi vstřícné Peršany. Ať už to byl bezzubý vlekař, který nám dával každý den levnější a levnější permanentku, nebo nádherné prodavačky cukroví v Teheránu. Pingl v hotelu co uměl anglicky pouze very much.

Taxikáři, kteří si málem urvali podvozek, když nás vezli do sedla, které bylo ve výšce 3 300 m a prý se dá projet jen v létě. Každý druhý v Teheránu nás zdravil a nabízel telefonní číslo, kdyby něco. Opilí boháči v kabinkové lanovce nám nabízeli vodku s redbulem. Íránský generál, který se smíchem vyprávěl, že jejich jaderný program je pouze mírový. Holky z ministerstva zdra­votnictví, které na party v hotelu řádili víc, jak holky v Čechách s Jägerem v ruce a ty výstřihy… Zkrátka tak milý a vřelý národ, jakými jsou Peršané, jsem ještě nepotkal. Rozhodně nevěřte tomu, co se říká v televizi.

Lyžování v Shemshaku

            Teď se ale vrátím k tomu podstatnému a tím je lyžování. My jsme se ubytovali v hotelu Shemshak. Je to jeden ze dvou funkčních hotelů v tomhle středisku. No středisku, spíš městu. Teda pokud by byly v provozu ty stovky vysokopatrových hotelů. Takhle jsme si připadali spíš jako ve městě duchů. Prý sem jezdí místňáci z Teheránu na víkend, který mají ve čtvrtek a v pátek. V dojezdové vzdálenosti jsou tu ještě lyžařská střediska Dar­bandsar a Dizin.

Shemshak je brán jako nejtěžší středisko. Trénuje zde íránský národní tým v alpském i klasickém lyžování. Takže pokud chcete pohonit fyzičku ve 2 800 m na běžkách, tak máte tip na exotické tréninkové centrum. Co se týče sjezdovek, mají zde čtyři, z toho jednu perfektně upravenou, která by snesla srovnání i s těma alpskýma.

            My zde byli ale úplně kvůli něčemu jinému. Měli jsme obrovské štěstí na počasí, to píšu rovnou. Místo jarního lyžování jsme měli regulérní porno powder, jako za největší slávy paní zimy v Alpách. S tím rozdílem, že všechny pořádné pecky jsme jezdili jen a pouze my. Bylo by hodně naivní, kdyby si člověk myslel, že zde freeride nikdo nejezdí. Naopak jezdí ho všichni, ale jenom v rámci střediska. Naštěstí možností je v Shemshaku spou­sta. Dají se udělat nádherné skialpové túry na zdejší vrcholy, které sahají do 3 600 m.n.m. a dá se dojet údolím až k silnici. Tyto sjezdy mají převýšení 1 300 metrů a jsou naprosto fantas­tické.

Darbandsar

            Dále je zde lyžařské středisko Dar­bandsar. Přímo ve středisku jsou sjezdy ala Chamonix. Velmi strmé pasáže, lavinově hodně nebezpečné. Pro někoho jsou to o to hezčí sjezdy. My jsme sjezdy v tomto středisku žádné nejeli. Jen jednu a to byla line, kterou se dá dojet zpět do Shemshaku. Opět nádherný sjezd s převýšením víc jak 1 000 metrů.

Dizin

            Posledním lyžařským střediskem je největší areál v zemi Dizin. Je to takový íránský Špindl. Lidé v Bognerech, potenciál na freeride obrovský. V rámci areálu jeden velký freeride. Kudykoliv to můžete pálit z 3 500 m o 1000 metrů níže. Spíš lehké pohodové pláně. My dorazili do Dizinu 3 dny po sněžení, v dosahu lanovek vše na kaši, ale stačilo šlapání 3 minuty na hřebínek, traverz a krásné neprojeté lajny jen pro nás.

            Zlatý hřeb jsem si nechal na poslední den, kdy jsme dali sjezd v rámci Dizinu severní plání, která ústila do žlebu. Převýšení opět přes 1 000 metrů. Dále jedna jízda na vrchol střediska, šlapání po hřebenu za hranice areálu. Sjetí po obrovské pláni do Darbandsaru, vyjetí kabinkou a sjetí do Shemshaku. Tři krásné jízdy a celkové převýšení přes 3 500 metrů.

            Před odjezdem bych nikdy nevěřil, že nejlepší prašan najdu v Íránu v březnu. Rozhodně tam jsou největší pláně, na kterých jsem kdy lyžoval s nejpřátelštějšími lidmi. Takový je Írán. Rozhodně se není čeho bát!