Do hobby kategorie patří i trojice Tomáš Kučera, David Moravec a Matúš Vnenčák. Na trati z Zermattu do Verbiér skončili přesně uprostřed závodního pole. Obsadili 102. příčku mezi 204 hlídkami, které dojeli do cíle. Tomáš z Rock Point Týmu ochotně odpověděl na moje otázky… 

Jaký je to pocit, zvládnout PDG a ještě se slušně umístit?

Pocit je to fantastický, ani ne tak kvůli umístění, ale hlavně kvůli tom, že jsme závod dokončili. Takhle dlouhou a náročnou trať člověk běžně netrénuje, takže to bylo o poznání svých možností.

Bydlíš v rovině uprostřed Moravy daleko od hor. Jak dlouho a v jaké intenzitě probíhal trénink?

Vzhledem k tomu, že běhám, trénuju vlastně nepřetržitě. No a v zimě jsem se snažil aspoň o víkendech vyrazit trénovat na skialpech do hor. Za zimu jsem dle pracovních a zdravotních okolností nastoupal přes 40 000 metrů.

Trasa vede často po ledovcích, jaká byla povinná výbava?

Kupodivu nebyla nijak zásadně rozsáhlá. Cepín, lopata, pípák, sonda a do družstva lano. Plus samozřejmě náhradní pásy, brýle atd. Ale třeba mačky ani haršajzny povinné nebyly.

Závod měl víc než 60 km, každý dekagram je cítit. Jaké bylo vaše vybavení?

Já i moji kolegové máme komplet vybavení od Dynafitu – takže lyže DNA, vázání Low Tech Race, boty PDG, karbonové hůlky Speed a pásy Pomoca Race Pro 2.

Z čeho jsi měl před závodem největší strach?

Týden před závodem jsem se po mnoha letech neočekávaně nachladil, takže největší strach jsem měl z toho, jestli budu vůbec schopen jet a potom, když jsem se začal uzdravovat, jestli dojedu do cíle. To by samozřejmě znamenalo diskvalifikaci celého družstva, a to jsem kamarádům nechtěl způsobit.

Jaká byla aklimatizace před startem?

Jeli jsme do Zermattu o tři dny dříve, abychom si zvykli na prostředí a vzhledem k tomu, že bylo úplně nádherně, aklimatizace se vyvedla nad očekávání. Všudepřítomný Matterhorn, stále ještě dobré sněhové podmínky a nakonec i rychlé uzdravení přispěly k všeobecné pohodě v týmu.

Jaké to je startovat před půlnocí a místo spánku bojovat na trati?

Zkoušeli jsme se trochu prospat odpoledne před startem, ale vzhledem k nádhernému slunečnému počasí se nám moc nevedlo. Nakonec jsme zívali celou noc až do rozbřesku.

Ubíhá to rychleji při měsíčku, nebo když se můžeš kochat?

Po tmě to ubíhalo docela svižně, protože jsme byli relativně čerství. Ráno už se začala projevovat únava, tak se nám to začalo trochu táhnout. Ale světlo na druhou stranu přispělo k větší psychické pohodě a jak říkáš, přišlo i trochu toho kochání.

Jak jste se střídali v určování tempa. Měli jste připravenou nějakou taktiku?

Většinu času určoval tempo David, ale jeli jsme tak, abychom byli pořád pohromadě. Snažili jsme se nepřepálit začátek, protože jsme nevěděli, jestli nezačneme ke konci vadnout. Nakonec se nám podařilo zvolené tempo docela udržet po celou dobu.

Počasí klaplo na výbornou. Byl sníh v noci zmrzlý a potřebovali jste haršajsny?

Sníh byl až do rána zmrzlý jako led. Do prudkých kopců pásy moc nedržely a dost to podkluzovalo, což jak víš, moc na pohodě nepřidá. Mnohokrát jsem litoval, že ty haršajzny nebyly v povinné výbavě. Určitě bych je s velkým nadšením rád použil. Příště už těch pár gramů řešit nebudu a do batohu je určitě přibalím.

Jak přísné byly časové limity a kolik jich bylo?

Skutečný limit byl jen na první kontrole po 1000 výškových metrech a byl hodně velkorysý. Další už byly pouze orientační, kdy pořadatelé balili jednotlivé checkpointy, ale myslím, že s těmi nemohl mít nikdo problém.

Užili jste si „očima“ východ slunce nebo jste se těšili na zahřátí slunečními paprsky?

Určitě jsme se těšili na východ slunce kvůli zahřátí, ale vzhledem k tomu, že přišel v největším stoupáku, tak jsme si ten vizuální zážitek moc neužili a snažili jsme se co nejrychleji dostat nahoru.

Co sjezdy, byly náročné nebo sis trochu odpočinul?

Většinou byly sjezdy dlouhé a relativně snadné. Problém byl jen s na beton zmrzlým povrchem, kde nám to dost ustřelovalo. Ale celkově jsme si je spíš užívali a odpočívali jsme.

Jaká byla atmosféra na trati?

Jedním slovem fantastická a musím říct, že to bylo to nejlepší z celého závodu. Na stanovištích nám fandili jak samotní pořadatelé, tak stovky diváků. Mnozí z nich nám pomáhali třeba balit lano, nabízeli nám občerstvení z vlastních zdrojů a podobně. To vše za doprovodu kravských zvonců a hlasitého povzbuzování. Tenhle zážitek bych přál opravdu každému. Připadal jsem si jak na Tour de France.

Kdy přišla první krize na Tebe a kdy na ostatní? Předpokládám, že jste to neřešili v duchu Zátopkova hesla, když nemůžeš, přidej…

Tak na Emilovo heslo opravdu nedošlo. Krizi jsme řešili až ke konci závodu, kdy jsme si nějak špatně spočítali množství výstupů a když jsme dorazili na předpokládaný poslední kopec, v dálce se nám vynořil ještě jeden, poměrně masivní. Bylo to teda především o psychice, ale v tu chvíli už se nám opravdu nechtělo. Nakonec jsme to samozřejmě rozchodili, ale tady padla na celý tým opravdová „deka“.

Start byl ve 23:30. V kolik hodin jste museli přijít k řazení na start a jaký jste měli v den závodu stravovací režim?

Ve startovní zóně jsme museli být hodinu před vypuknutím, především z důvodu kontrol a nafasování nouzového telefonu, který dostalo povinně každé družstvo. Pak už jsme jen čekali v koridoru mezi povzbuzujícími fanoušky na start.

Co se jídla týká, nebylo to nic speciálního, standardní jídlo jako každý jiný den a nějaká tyčinka s Red Bullem těsně před startem.

Měl jsi v batohu nějakou kalorickou bombu nebo jsi spoléhal jen na občerstvovačky? Kolik jich vlastně bylo a čím se mohli závodníci posilnit?

Samozřejmě jsem měl s sebou nějaké tyčky a gely, které jsem, nutno říct, docela hojně využíval. Oficiální občerstvovačky byly dvě a popravdě to bylo asi nejslabší místo celého závodu. Bujón, sladký čaj, nepříliš dobrá klobása a nějaké drobné sladkosti. Když to srovnám s horskýma běhama tady u nás, tak jsme oproti Švýcarům kulinářskou velmocí.

Když jste dorazili do cíle, byli jste na pokraji sil nebo jste v euforii zapomněli na hlad a žízeň a koukali po holkách?

Před koncem následoval ještě asi kilometrový běh v lyžákách po asfaltu městem, takže do cíle jsme se taktak dobelhali a místo holek jsme řešili hlavně to, kde si sundat boty a kde si na chvíli sednout. To ovšem netrvalo dlouho a za pár minut už jsme se mohli oddávat přízni stovek fanynek, které speciálně na nás čekaly v cíli

Závod startoval v Zermattu a končil ve Verbiér, jak to bylo s logistikou? Auta a hromada věcí v údolí Mattertal…

Logistika snad byla ještě větší oříšek než závod samotný, jelikož jsme neměli žádný podpůrný tým. Pokud jsme se nechtěli po závodě trmácet pět hodin vlakem zpět do Zermattu, museli jsme to nějak vyřešit. Naštěstí se nám díky Matúšovu početnému fanouškovskému harému ozvala kamarádka Lubka Weisenpacherova, která shodou okolností zrovna pracovala v Zermattu a ta nám nabídla převoz auta až do Verbier. Neskutečná a nezištná pomoc. Ještě jednou díky!

Byl Zermatt v týdnu před závodem přeplněný?

Překvapilo mě, že ne. Pravděpodobně z výše uvedených logistických důvodů asi většina lidí bydlela ve Verbier a do Zermattu dorazila na lehko v den závodu. Nám to ale za ty výhledy na Matterhorn stálo i tak za to.

Účast na PDG není úplně levná záležitost, na kolik Tě to přišlo?

Nebýt zásadní materiální a finanční podpory od Rock Pointu, asi bychom do toho vůbec nešli. Jen startovné stálo přes 1200 CHF, plus další nezanedbatelné náklady spojené s pobytem ve Švýcarsku, to si asi dovedeš představit. Takže touto cestou velké dík za podporu a možnost být u toho.

Jak snášela časově náročný trénink rodina?

Už si zvykla :D.

Děkuju za zajímavé odpovědi a gratuluju!

V cíli! Skrýt poznámky

Výškový profil a trasa skialpi­nistického zá­vodu Patrouille des Glaciers 

Video průlet nad trasou...

 

Závod se pro obrovský zájem koná ve dvou termínech a na dvou délkách tras. Ta delší vede z Zermattu do Verbier   akratší varianta z Arolly do Verbier. Rock Point tým šel v první vlně, o tři dny později závodila druhá vlna...

Výsledky závodu Patrouille des Glaciers 2018