Stanovení obtížnosti je mnohem složitější než např. u sportovního lezení. Zohlednit se musí především podmínky na túře. Povětrnostní podmínky variabilně ovlivňují terén, a tím se náročnost túry může změnit. Jiná bude tatáž túra po napadnutí 30 cm mokrého sněhu a jiná na jarním firnu. Právě to zohledňuje moderní švýcarská stupnice. Dříve byly základem pro určení stupně obtížnosti lyžařské dovednosti; z nich vychází kromě škály Blachére i stupnice obtížnosti jednotlivých svahů podle Labandé.
Základní pravidla
- Pro celkové hodnocení trasy se započítává nejvyšší hodnota hlavních kritérií.
- Od stupně WS může být k upřesnění používáno doplňkových znamének + a -.
- V záhlaví popisu túry je počínaje stupněm WS udávána i maximální strmost (někdy i délka takového úseku).
- V případě, že hraje roli alespoň jedno z pomocných kritérií, je stupeň zvýšen o 1/3. Např. z WS+ na ZS-.
- Pro technické pasáže alpského stylu platí stupnice pro horské výstupy, obtížnost se zvyšuje a stupeň platí pro celou trasu. Taková exponovaná místa musí být v popisu obtížnosti jednotlivé túry slovně popsána. Např. „ostrý hřeben 30 m v závěru výstupu na vrchol V+“.
- Nejčastěji se v průvodcích vyskytují trasy obtížnosti L až S.
- Trasy AS se v lyžařských průvodcích vyskytují jen ve výjimečných případech, trasy EX nebývají uváděny vůbec.
Pomocná kritéria
V tabulce jsou uvedená hlavní kritéria posuzování obtížnosti, ale v úvahu je třeba brát ještě další okolnosti:
- Zhoršená orientace při výstupu i sjezdu
- Průběh trasy není zřetelný
- Chyba na trase není téměř nebo vůbec korigovatelná
