Jak ses dostal ke skialpinismu?
Rád se pohybuju v horách od mládí, ale lyžovat jsem moc neuměl. Musel jsem se to teprve naučit a také nadřít techniku lyžování v terénu a extrémních podmínkách. V roce 1993 jsem byl poprvé na skialpech. Je to příjemný pohyb v zimních horách, pěšky to většinou nejde, těžší lezení to není, zkrátka skialp je pro mě ideální kompromis.
Jak kombinuješ na jaře skialpinismus s divokou vodou?
Vodu opravdu miluju, vyhledávám hlavě jarní sjezdy rozvodněných českých řek a v zahraničí je mojí láskou Soča ve Slovinsku. Bývá to často dost složité časově skloubit oba sporty, to máš pravdu. Každoročně plánuju tak 4 větší akce v horách, ale kvůli počasí se uskuteční většinou dvě až tři.
Kde jsi začínal se skialpinismem?
Hlavně v Tatrách a pak v Alpách. Pak přišel na řadu Himálaj. Nemám to daleko do Rakouska a Švýcarska a tak dnes jezdím většinou tam.
Jakých túr a sjezdů si nejvíce ceníš?
Když zůstanu v Evropě, tak nejextrémnější sjezdy jsem podnikl v Tatrách. Třeba Červený žlab, centrální žlab Vysoké nebo Jahňačí štít. V Tatrách to nejvíc záleží na sněhových podmínkách, ty rozhodují o úspěchu a obtížnosti, jestli je to trápení nebo euforie. Asi nejtěžší byl ale pro mě sjezd Kolového štítu po zmrzlém firnu, což bylo náročné hlavně na psychiku, protože sjezd 45°svahu končil 200 m propastí a jakákoliv chyba by znamenala téměř jistý konec. Z fyzicky náročnějších akcí to byla Haute Route z Chamonix do Zermattu. Ale to už není extrém, jde hlavně o fyzičku. Já nerad chodím na doraz, musím cítit ještě rezervu.
Jaké byly tvé začátky v Nepálu?
V roce 1998 jsme jeli na Tarke Kang (7.202 m) v oblasti Annapurny. BC (Base Camp) jsme měli na severní straně hory nad jezerem Tilicho Lake v 5.000 m. Byli jsme kvarteto z Karlových Varů, dva skialpinisti a dva horolezci. Se svým parťákem Robinem Baumem jsme oba dosáhli vrcholu alpským stylem a celé to sjeli na lyžích. Byla to komorní akce, nikde ani živáčka, vyšlo nám deset dní v řadě počasí, zkrátka pohoda.
Cho Oyu byl tvůj nápad?
Ne, přišel s tím Robin. Původně jsme chtěli jet na Shisha Pangmu. Byla ale skupina horolezců, co chtěla jet na Cho Oyu a tak jsme se spojili. Naše desetičlenná výborná parta byla na hoře obklopena několika komerčními expedicemi.
Proč jsi chtěl sjet na lyžích osmitisícovku?
Mám rád pohyb na lyžích, Cho Oyu je kopec, který se dá sjet z vrcholu. Cíl byl tedy vylézt i sjet. Oproti horolezcům je to jiné o dva důležité body. Za prvé cestou nahoru kromě všech stejných podmínek máš o asi 7 kg těžší náklad (a při lezení úžasně překážející lyže). Za druhé při sjezdu velehorsky nerovným terénem, je totiž lyžování těžší, než sejít pěšky. Stojíš na vrcholu a ještě musíš mít dost síly a morálu, protože potřebuješ zhruba stejné množství energie koncentrovat pouze do čtvrtiny času. A pokud to nemáš, musíš dolů pěšky. Právě fyzická a morální koncentrace cestou dolů je na skialpinismu v těchto výškách nejtěžší. No a čím delší období námahy a utrpení, tím menší euforie, ale o to silnější máš prožitek.
Takže Cho Oju jsi sjel pro zážitky?
Zážitek je dlouhodobý a vydrží až do smrti. Je to vybojovanej zážitek, a čím víc vytrpíš, tím je silnější. K tomu nepatří jen dobývání vrcholu, ale i organizace akce, shánění sponzorů, transport do Nepálu, cesta k hoře, úředničina, vyjednávání s nosiči atd. Pak dojdeš do BC ve výšce 5 600m na šutrovaté pole, uděláš tábor pro 8 stanů a je ti blbě, zima. Buduješ výškové tábory a zase udělat plošinu, postavit stan, v noci se pořádně nevyspíš… A tak pořád dokola v trojúhelníku svůj stan, venku, společný stan. Všude je zima 0°C až do -30°oC. Svoje potřeby omezíš na, pro Evropana nepředstavitelné, minimum. A z toho prostředí nemůžeš utéct, jseš tam dlouho, nemáš věci, které ti můžou zpříjemnit život. Poznáš, co všechno nepotřebuješ a hlavně poznáš sebe sama a máš čas poznat se v klidu. To co jsem jmenoval, tak o tom je expediční život a ten mě baví, nakonec jsem tam dobrovolně a mám motivaci.
Jak tě poslouchám, vrchol pro tebe asi není nejdůležitější?
Asi máš pravdu. Pro mě je důležité zúčastnit se a jet tam s dobrejma lidma. Vrchol není zanedbatelný, ale kdybych ho nezdolal, nejsem zklamanej.
Když jsi stál na vrcholu Cho Oju, jaké to bylo?
Mísilo se uspokojení z dosaženého s napětím před těžkým sjezdem, měl jsem obavy.
Přeci jenom v této výšce jsem byl poprvé a nevěděl jsem, co výška udělá s mojí soustředěností a fyzičkou při sjezdu. Taky mě čekal průjezd skalním pásem.
A jaké to tedy bylo?
Ve vrcholové části byl nepříjemný ledový firn. Betonově tvrdé nerovnosti měly výšku skoro půl metru a byly každé dva metry. Fakt těžké poměry. Lyžování spočívalo v kličkování mezi nerovnostmi, nešlo hranit, ale naštěstí vršek nebyl prudký. Musel jsem dávat pozor, kdybych do něčeho vrazil, mohl jsem zlomit lyži.
A co skalní prahy a zúžení trasy?
Zhruba v 8000 m byl už svah prudší a musel jsem tam seskákat 8 skalních prahů. Byly asi ¾ m vysoké a naštěstí jsem vždy doskok na tvrdý firn ustál. Jediný svah, na kterém se dalo normálně lyžovat, byl pod hranicí 8000 m. Krásný firnový úsek však měřil pouhých 150 výškových metrů. Pak přišel traverz dlouhý asi 1 km a průjezd skalním pasem. Tady jsem měl štěstí, že se mi povedlo trefit žlábek, kterým šlo projet, a pak zase traverz 1 km zpět. Traverz je strašná makačka na jednu nohu a navíc tvrdý sníh s tebou mlátí.
Dál se jelo líp?
Ani se neptej, 300 výškových metrů v krustě. Nenesla mě, takže zase zabíračka, měl už jsem dost. Naštěstí to nebyl krpál. Párkrát jsem spadl na 30o svahu, ale tam nebylo žádné nebezpečí.
Dojel jsi až do základního tábora?
Kdepak, přespal jsem v druhém výškovém kempu, na jídlo a pití jsem neměl ani pomyšlení, zvracel jsem, spaní stálo za starou belu – pod stanem roztál sníh a vznikla tam „miska“. Hlavně mi chybělo pití. Ráno jsem sbalil jeden stan druhého tábora i s vybavením do batohu, který jsme ve dvou lidech s námahou dávali na záda. Na lyžích jsem se místy sesouval po hranách, terén byl místy hodně prudký, část cesty byl hřeben, asi nejtěžší pasáž sjezdu. K tomu ten 30 kg bágl a dehydratace, nohy mě bolely. Byl to boj až do prvního výškového tábora, tam jsme s Honzou Kalouskem přespali.
Je to napínavé…
Fyzicky vycucaný jsme šli do BC. Jenom pro ilustraci. Normálně jsme sestupovali z prvního tábora do bejzu 2,5 hodiny, tentokrát 6,5 hodiny. Byli jsme hotoví, ale spokojení.
Jsme tedy opět v BC. Použil jsi zajímavého výrazu „zipová sezóna“. Můžeš to vysvětlit.
To ležíš v noci ve stanu, pospáváš a pokud dodržuješ správný pitný režim, chce se ti v noci čůrat. Pokud ne, je něco v nepořádku. Já jsem chodil 3 – 5x za noc, venku mráz 20 stupňů. A teď k těm zipům. Rozepneš spacák, oblíkneš a zapneš bundu, obuješ se, rozepneš vnitřní a vnější stan a zase je zapneš, venku vykonáš potřebu a zase to samé zpátky. Musíš udělat asi 12 tahů zipem pro jedno vyčůrání.
Pochutnali jste si na jídle?
V BC jsme jedli místní nepálskou, místy poevropštělou stravu. Nejhorší byly špagety s nepálským hot kečupem, každý jsme snědli jedno sousto (to se nedalo). Ve výškových táborech jsme pojídali samé výživné instantní jídlo. Základem byly polévky s nudlemi, bramborové kaše, sušenky… Čím jsi výš, tím menší máš chuť k jídlu. Třeba ve třetím táboře jsem snědl jen trošku čínské polívky a dvě sousta müsli. Výborný byl nahoře Carbosnack, ten jediný jsem strávil.
Co chystá váš Mountain Ski Klub v roce 2003?
Naše parta by ráda vyrazila do Himálaje. Chceme vylézt na kopec Pik 38, domorodci mu říkají Shartse. Je mezi Lhotse a Makalu a měří přes 7 500 m. Ještě tam nikdo nebyl a tak to snad bude prvovýstup a zároveň prvosjezd.
Přeji hodně štěstí a těším se na nějakou společnou další skialpovou akci v Alpách.
V roce 2004 s Vláďou rozmlouval Michal Bulička
