Jak Vás napadlo vytvořit lehké, nerámové vázání?

Podobně jakou u mnoha jiných vynálezů sehrály rozhodující roli přirozené lidské vlastnosti, tedy lenost a pohodlnost. S kamarády jsem podnikl lyžařskou túru na Mont Blanc. Na dlouhých lyžích, na kterých bylo namontované těžké vázání. Unaveni jsme ukončili túru a já si řekl, že s tím chci něco udělat, že se mi nechce tahat do hor tak těžké vázání.

 Jaká vázání se v té době používala?

Velmi oblíbená byla Silvretta, k vidění bylo Fritschi nebo Gertsch. Pro mě bylo zpočátku určitou inspirací vázání „R“, které realizoval v roce 1974 Paul Ramer, zejména jeho patka.

 Vrátil jste se tedy do Tyrolska, a…

…zavřel jsem se do sklepa, kde jsme měli s tátou dílnu a začal přemýšlet, zkoušet, hrát si. V té době jsem byl na studiích ve štýrském Grazu a nedaleko sídlila firma Koflach, která tehdy jako jedna z mála vyráběla skeletové boty pro lyžařské túry. Trápil mě totiž zásadní problém, a sice jak dostatečně pevně zabudovat do špičky boty ocelové důlky, do kterých zapadají trny (piny) vázání. Zátěž lyžařovými pohyby, navíc násobená poměrně velkými pákami…byl to prostě oříšek. Zkoušel jsem různě navrtávat boty, taky jsem ty svoje zničil a tak mi spolupráce s Koflachem podstatně zjednodušila vývoj.

První prototyp Skrýt poznámky
Jeden z prvních propagačních materiálů... Skrýt poznámky

 Jak jste to nakonec vyřešil?

Tehdy už jsem spolupracoval s Dynafitem. To byl ve své době slavný rakouský výrobce lyžařských bot, ve kterých závodil náš tehdejší národní hrdina Franz Klammer.

Dospěli jsme k závěru, že to vyřeší odlitek, který by se vsadil do formy na výrobu boty. Mělo to ale háček. Výroba licí formy byla drahá a Dynafit ji nechtěl zaplatit. Můj otec, když viděl moji zarputilost, se kterou jsem šel za svým cílem, byl tak hodný, že vzal 30000 šilinků a zaplatil podíl na výrobě formy.

 Výroba formy tedy sehrála klíčovou roli?

Ano, to byl tehdy v roce 1986 významný krok, dnes s odstupem času vidím, že to byl rozhodující přelom ve vývoji událostí…Ale vyhráno jsem zdaleka neměl.

 V té době bylo alpské lyžování na vzestupu, skitouring se teprve rozvíjel. Předpokládám, že jste se svým nápadem oslovil velké firmy…

V roce 1984 jsem na bezrámové vázání získal patent, samozřejmě jsem oslovil řadu výrobců. Skialpinistů nebylo zdaleko tolik jako dnes a etablovaní producenti mi prostě řekli, že je zajímají pouze statisícové série. Přitom jsem jim nabízel licenci za malé peníze, dnešních 200 €.

The Binding Gang, Bad Haering 1988 Skrýt poznámky

 Vyráběl jste ho nadále sám?

Ano, stále v naší domácí dílně, vyrobil jsem 20 až 30 ks za zimu, moji značku jsem pojmenoval „Low Tech“. Postupně, po malých krůčcích jsem vázání vylepšoval. Díky zmiňované formě byl Dynafit schopen vyrobit potřebnou botu, což byl základní předpoklad.

Takže zatímco s úpravou bot se mi nějak spolupracovat dařilo, s vázáním ne.

 Jaký byl další vývoj?

Od té chvíle jsem mohl trošku rozjet obchod i výrobu. Tehdy jsem začal konečně alespoň trochu prodávat, po několika letech pokusů a laborování a také takového toho chlapského „hraní si“.

Dynafit vyrobil lyžařské boty (model „Tour Lite“), které byly vybaveny důlky ve špičce, drážky na patce už jsem musel frézovat sám, kovové osazení na patce také. Ty boty udělali jen pro mě a prodal mi je. Já jsem dodával vázání své značky „Low-Tech“ a tento komplet bota-vázání jsem sám prodával. Množství takto prodaných setů každoročně rostlo, tímto způsobem jsem fungoval v letech 1986 – 90.

Legendární pierra Menta, píše se rok 1991 Skrýt poznámky
R. Gálfy a Peter Lichý na Pierra Menta Skrýt poznámky

 Slováci Robo Gálfy a Peter Lichý, kteří patřili v závodním skialpinismu osmdesátých let k evropské špičce, mi vyprávěli, jak navštívili vaši dílnu a odvezli si lehoučké techové vázání…

Ano to je pravda, já si na Roba moc dobře vzpomínám, byl jedním z těch, kteří mi mezi závodníky velmi pomohli propagovat lehké vázání. Jako první si ode mě totiž pořídili vázání Francouzi. Přijeli na závody a střed lyže měli omotaný páskou tak, aby vázání nebylo vidět. Těsně před startem odhalili lehké vázání, ostatní na to s údivem hleděli…a oni ten závod vyhráli. Od té doby mě začali poměrně často vyhledávat jejich konkurenti, mezi nimi i Robo s Peterem.

 Prý jste měl hodně zákaznílů i z Itálie, kde je závodní skialpinismus velmi populární…

Ano, a s tím souvisel i další vývoj událostí.  Velká závodnická základna přiměla výhradního italského importéra bot Dynafit k požadavku, znemožnit mé dodávky setů do Itálie. Jelikož to byl klíčový partner Dynafitu, důležitější než já, učinila firma rozhodnutí, že už mi další boty nebude prodávat.

Přišel jsem tedy s alternativou, a přesvědčil Dynafit, aby zaštítil exkluzivními právy produkci vázání, které jsem nadále vyráběl já. Uzavřel jsem smlouvu s Dynafitem, který tak získal exkluzivní práva na vázání.

Další historie byla spletitá. Firma Fischer, tehdejší vlastník značky, prodal Dynafit firmě Raichle. Švýcaři bohužel v roce 1995 zkrachovali a Dynafit převzalo uskupení Kneissl-Dachstein a následně, v roce 2003 vstoupila do hry tehdy rostoucí Salewa. Od té doby Dynafit pevně zakotvil „pod křídly orla“.

 Jak to vlastně bylo s rozšířením patentované úpravy bot?

Když Salewa převzala Dynafit, dohodla se i italským výrobcem bot Scarpa a tak se úprava bot objevila i na jejich botách. O něci později koupil tatáž práva i Garmont a v roce 2006, po vypršení patentu se přidali i další výrobci.  

Málokdo však ví, že pouze Scarpa si dnes od Dynafitu pořizuje originální „kování“ pro svoje boty, ostatní si to vyrábí sami a špičková kvalita tak není zaručena.

 Spolupracujete s Dynafitem dodnes?

Ano, od roku 1990 jsem externím spolupracovníkem, podílím se na vývoji i designu. Jinak Dynafit v současnosti zaměstnává profesionální inženýry, zabývajícími se vývojem vázání. Musím říct, že jsem nadšen z party lidí v Dynafitu, s jakou chutí pracují a také jak se jim daří.

Fritz s tátou na túře... Skrýt poznámky

 Co jste vlastně vystudoval?

Strojní inženýrství, po škole jsem pracoval na volné noze jako konstruktér outdoorového vybavení. Dvanáct let jsem také působil jako učitel na technické škole.

 Jak nahlížíte na současné rozšíření vázání Dynafit TLT nebo jeho napodobenin jiných značek?

Kdyby mi někdo v osmdesátých letech řekl, že 80% bot pro skitouring bude vyráběno tak, aby bylo použitelné do bezrámového, techového vázání, určitě bych tomu nevěřil. Velké firmy, které tehdy vyráběly vázání pro sjezdaře, dnes litují, že tehdy nebyly prozíravé a odmítli jít do rizika, na druhou stranu se jim nemůžu divit, vždyť jejich objem výroby byl mnohem vyšší než je dnes.

 Co si myslíte o bitvě o gramy mezi výrobci závodních vázáních?

V první řadě mě těší, že princip bezrámového vázání je v podstatě stále stejný a liší se jen v detailech. Víte já v tom vidím emoce a těm lidem docela rozumím, jak se předhánějí v tom, kdo vymyslí nějaké vylepšení. Já se s jejich nadšením ztotožňuji. Ten vývoj je podmíněn rozvojem technologií, objevováním nových materiálů.

To, že další firmy posouvají kvalitu výše, považuji za velmi šťastné. V historii alpinismu totiž nenajdete jinou část výzbroje, která by byla tak diskutovaná a vyvolávala silné emoce.

První model TLT (Tour Lite Tech), který se prodával. Skrýt poznámky
Ještě jedna dobová reklama. Skrýt poznámky

 Dokdy jste vyvíjel vázání v Dynafitu?

Všechny modelové řady, konče Verticalem jsou především moje práce.

 Jak vnímala Vaši snahu vynalézat rodina?

Tatínek mi v začátcích hodně pomáhal a fandil, nebýt jeho, možná bych to vzdal. Jak už jsem říkal, podpořil mě i finančně.

O pár let později, když už to začínalo vypadat nadějně, upadla spolupracující firma do konkursu, já byl živitelem malých dětí, nebyly to lehké časy a bez podpory rodiny by to nešlo.

 Osobně jsem si kupoval svůj první Dynafit Tech v roce 1993 v Kremsu v Dolním Rakousku…

V té době době ještě nebylo toto vázání ani zdaleka tak rozšířené jako dnes, obchodníky, kteří do toho tehdy šli, lze označit za průkopníky.

Děkuji za poutavé vyprávění a přeji Vám mnoho štěstí!

Fritz v součanosti Skrýt poznámky