Kuglhornrenna v Efjordu

Kousek před Narvikem je E6 přerušena Tysfjordem. Z paluby trajektu vyhlížíme žulové dómy mezi Tysfjordem a Efjordem.

V posledních dvou letech svého života spojil Fransson síly s freeridovou ikonou JP Auclairem, kterému ukázal svět skutečného skimountaineeringu. A právě s ním slyžoval několik velmi zajímavých linií ve Skandinávii. První z nich je severozápadní žlab z Kuglhornetu. Každého lyžaře či horolezce projíždějícího po E6 na sever musí udeřit přímo do očí provokativně tenoučká a přímá linie žlabu. Jako zářez nože v žulově strohé, hladké stěně...

Na první pohled se tzv. Kuglhornrenna jeví nesjízdně, příliš úzká a strmá.

Ale když překonáte zamrzlé bažiny a vresoviště obklopující Efjord...

... a přes severský prales dojdete až pod ni...uvědomíte si, že stojíte pod opravdovým klenotem norského skiextrému. Tahle kráska má prakticky konstantní sklon 50°, místy asi o chlup víc, konstantní šířku cca 4 metry, délku asi 400 metrů a z obou stran je lemována kolmými stěnami - přírodní geometrie v praxi.

Výstup probíhal pod poměrně velkým tlakem, protože jsme za zády viděli a cítili neustálé bouřky, které se tlačily přes Lofoty dolů do Ofotfjordu a k nám a nevěděli jsme, kolik nám zbývá času. Navíc byla levá strana žlabu pod ledem a viděli jsme, že na sjezd zbývají pouze pravé 3 metry.

Přes vrcholovou pláň jsme běželi na pásech s bouřkou o závod, ta nás však nakonec minula asi o dva kilometry. Nakonec jsme si mohli dosyta vychutnat výhledy na moře, které obklopuje Kuglhornet skoro ze všech stran.

Okolí sestávalo ze tří vrstev: tmavá modř vlnícího se moře, močály hrající všemi odstíny hnědé a zelené a nad tím vším svět bílého sněhu a ledu. V klidu jsme se připravili na sjezd a na vrcholové pláni si zajezdili ve skvělém prašanu.

Pak už přišel okamžik pravdy: jaký bude pohled do žlabu očima člověka s lyžemi na nohou? No, jestli se říká, že ve žlabech necítíte expozici, zde to bylo právě naopak - úzký žlab kolmo dolů, bez jediné zatáčky, působil odstrašujícím dojmem. Skok za skokem jsme se se zadrženým dechem spustili dolů...

...a dole na zelených mechovým polštářích si gratulovali k jednomu z nejtěžších žlabových sjezdů, co jsme absolvovali. A že 50° nic není? Tak to zkuste na 400 metrů dlouhém úzkém úseku:)

Ještě naposledy Kuglhornet, obklopený vodami Efjordu.

 Gangnesrenna ve Skjomenu

Fransson a Auclair slyžovali kolem Narviku čtyři zajímavé technické sjezdy. My jsme však měli na spěch a cílili jsme i na mnohé jiné destinace. Ještě nám zbývaly třeba Lofoty a Lyngenské Alpy a tak bylo potřeba si vybrat už jen jednu další lajnu. Z našich letních lezeckých výprav jsme věděli, že obluda, která se skrývá na samém konci Skjomenfjordu, absolutně nemá obdoby. A tak jsme zamířili na Gagnesrennu, jeden z největších žlabů Norska.

Když vystoupáte oklikou mírnými svahy až k okraji ledovce Frostisen a vrcholu Gangnesaksla, otevře se vám jeviště ohraničené třemi liniemi: zespodu horizontála mořské hladiny, zleva vertikála kolmé žulové stěny a zprava diagonála strmého sněhu.

Pak už můžete vychutnat zdánlivě nekonečný sjezd. Čeká vás 1100 metrů jízdy žlabem v grandiózním prostředí se sklonem cca 40°. Ale potřebujete studený den, protože žlab je kvůli svým rozměrům objektivně velmi nebezpečný. Nah hlavou vám visí velké převěje a cokoliv se ve stěně pohne, letí dolů právě tudy. Lyžujete vlastně lavinovým kuželem...

Když už konečně dorazíte na pobřeží, čeká vás procházka po kamenitých plážích podél fjordu, samozřejmě s lyžemi už pěkně na zádech, při které si náhle uvědomíte, že už nedýcháte suchý horský vzduch, ale slaný mořský vzduch...

Ještě zbývá polyžovat něco kolem ikonického Stetindu.

Nejdříve ledem zalitý Prestind: nabízí velice neotřelou linii širokým pláňovitým hřebenem, nad žulovými stěnami a s výhledy na protilehlý Stetind.

Sedlo pod širokým hřebenem na Prestind.

Přestože Stetind kontinuálně slyžovat nelze, stoupáme alespoň na předvrchol...

...pro tyhle úžasné výhledy!

Stetind, národní hora Norska, roste přímo z moře do výšky 1392 m.

Severní stěna ohozená ledem a námrazou.