Výstup z Mestie pod Ušbu

Ráno jsme vyrazili přímo z centra Mestie. Na tento výstup jsme se těšili hlavně proto, že jsme se konečně nemuseli hodinu vláčet terénním autem do vyšších pater hor.

Ve městě byla cesta ještě značená, za městem nás však zavedla do koryta řeky a pak už prudce nahoru, přes neprosekané křoví ve spodních partiích a neprošlapanou cestu v partiích horních.

Po výstupu na žebro nad městem (2150 m) nás čekaly dvě překvapení. Neskutečný kruhový výhled na Svanetský Kavkaz a taky stejně „neskutečný” turistický přístřešek, z něhož byl úžasný letecký pohled na Mestii pod námi. Na oběd jsme si dali tradiční chačapuri a pokračovali dále. Jak je vidět, s orientací problém nebyl.…

Po stoupajícím hřebínku nás cesta kolem v zimě opuštěných salaší, dovedla až k plesům Koruldi (2750m). Plesa by měla být tři, zkoušíme odhadnout, ve které prohlubni pod námi tak mohou být. Výhledy se dnes povedly: Ušba nad námi, vrchol Guli na dosah a v dálce špičatý Tetnuldi. Pak už jen selfie, přepnout lyže a sjezd o 1400m níže, k letišti v Mestii.

Klasicky upravená svanetská cesta nás táhne co nejrychleji do města. Dnes bylo opravdu horko a žízeň na pivo se projevuje v plném rozsahu. Spěcháme. Nezastaví nás ani milé gruzínské děti, ani zdejší rozlícený skot…

Dva dny v Ushguli

„Tam se v zimě nikdo nedostane… Na cestách jsou laviny a v městečku nic nefunguje.”, říkali nám místní průvodci a dokonce i náš řidič Kato, kterého jsme překřtili na pana Maurence, ze sebe dostal celé dvě věty. „Ushguli aftamabilom v zimje. To nět vazmožno…” Naštěstí naše šikovná paní domácí po několikahodinovém volání zjistila, že nás můžou v Ushguli ubytovat a dokonce sehnala ochotného řidiče, který nás tam zkusí odvézt. Balíme na dva dny a ráno v sedm vyrážíme z Mestie.

Po zkušenosti z Adishi, odkud jsme si museli cestu proházet dvěmi menšími lavinkami, jsme čekali cokoliv. Cesta do Ushguli vede velmi úzkým kaňonem, a tak když se tam vysype z horních partií větší množství sněhu, stává se, že je cesta několik dnů zavřená. Pak nezbývá, než počkat na buldozer z města. Naštěstí nás nic takového nepotkalo, ačkoliv při pohledu na strmé skály nad cestou bylo jasné, že to tu taky může být pěkný horor. A tak nebýt toho, že jsme zapadli až asi kilometr před cílem, trvala by cesta něco málo přes dvě hodiny. Takto musely opět přijít do akce naše lavinové lopaty, za půl hodiny však nebylo co řešit.

Je ještě brzy, tak rychle hledáme vhodný cíl na odpolední výstup a sjezd. Naštěstí nemusíme hledat dlouho. Přímo nad vesnicí tyčící se Maphkrani (2976 m), je jasná výzva. Ještě fotíme naše podomácku vyrobené lyže a místní vlajky, v pozadí s pětitisícovou Škarou.

Výstup je celkem ostrý, ale s krásnými výhledy na Ushguli pod námi, šlapeme, co to jde, a tak jsme za necelé dvě hodiny na vrcholu.

Užíváme si vrcholové focení na pozadí pětitisícovek na hranici Gruzie a Ruska. A pak už následuje, v Gruzii jako vždy, nekonečný sjezd…

Závěrečná procházka fotogenickým městečkem, kde je jen pár lidí, více věží a nepočítaně krav, koňů, psů a jiného zvířectva. Prostě krásná tečka za dnešním dnem.

Další den již není tak azurově a my se vydáváme na opačnou stranu na 2943 m vysoký vrchol Gvibari. Cestou potkáváme čtyři skialpinisty z Rakouska, což je asi jediná další skupina, která se v této oblasti pohybuje.

Cestou nahoru je mizerná viditelnost, i když je stoupání hodně příkré, pořád ztrácíme pojem o tom, jaký terén je před námi. Naštěstí se později vyjasňuje a my si můžeme užít další krásný sjezd.

Sjíždíme do vesnice. Je pod mrakem a vše kolem je na rozdíl od včerejšího dne bezbarvě šedé. V naších barevných oblečcích si zde připadáme trochu nepatřičně.

Pozdě odpoledne přijíždí náš řidič, říká, že cesta je stále dobrá a tak po dvou hodinách jízdy večeříme v Mestii. Všichni tak trochu tušíme, že jsme v Ushguli nebyli naposledy.