Proč zrovna Satopanth?

Ta hora měla v našich očích samé pozitivní aspekty. Je to krásná hora, sedmitisícovka, lze ji zlyžovat, avšak není to zrovna snadné, linie výstupu a sjezdu je estetická a oku lahodící, jde o kulturně významnou oblast himálajského řetězce - prameny posvátné Gangy, kolem kterých jsme procházeli cestou do base campu. Ale dva důvody byly možná ještě zásadnější: zaprvé hora není příliš navštěvovaná, po celou dobu jsme byli na kopci úplně sami, což je prostě úplně jiná hra a jiný zážitek než na pravidelně navštěvovaných vrcholech. A za druhé, na výstupové trase nejsou vyloženě objektivně nebezpečná místa, nikdy ti nevisí sérak nad hlavou, kdy věci jsou jen v rukou náhody.

Jak moc extrémní je plánovaný sjezd?

V horní části sjezdu je hřeben, který byl podle všech dostupných údajů extrémní celkem dost, ale dvěma expedicím už se sjezd podařil, takže je dokázáno, že to lze. Vše ale závisí na podmínkách, především nesmí být hřeben přeplněný čerstvým sněhem, protože v té chvíli se stává výrazně ostřejším a strmějším. My jsme se při našem vrcholovém pokusu dostali pod tento hřeben, a jelikož jsme po celou dobu výpravy bojovali právě s obrovským množstvím nového sněhu, vypadal z hlediska sjezdu dost hrůzostrašně.

Jak jste získávali informace?

Tentokrát hlavně od Pavla Matouška, který tam byl před pár lety se svou údernou skupinou (vrcholeni.cz). To je mimochodem vážně obdivuhodná partička.

Podle čeho jste volili termín?

Podle data prvosjezdu a podle jednoho anglického vůdce, který tam byl rok před námi.

Je těžké zorganizovat výpravu do indického Himálaje. Na rozdíl od Nepálu to tam asi není úplně běžné…

Zrovna výpravy do oblasti Garhwalu běžné jsou, protože jsou tam slavné vrcholy jako Nanda Devi, Shivling, Meru nebo Bhagirathi. To byl vlastně další malý důvod, proč jet zrovna tam - vidět tyhle legendy v čele s Shivlingem na vlastní oči. Takže organizace byla celkem standardní - na doporučení od jiných kamarádů jsme kontaktovali jednu místní agenturu, jejíž šéf uměl perfektně anglicky a nechali jsme si od nich logistiku výpravy z velké části připravit, ačkoliv cílem bylo to samozřejmě udělat co nejlevněji. Po nějaké době, co tyhle věci děláš, totiž nakonec stejně zjistíš, že než se s některými organizačními věcmi trápit na vlastní pěst, je jednodušší si zaplatit o pár tisíc Kč navíc a mít to zařízené. Ušetříš tím tolik času, že během něj tady v Evropě v měřítku evropských platů vyděláš ty investované peníze bez problému zpět. A místním aspoň necháš něco vydělat.

Tentokrát jste rozšířili výpravu na čtyřčlennou. Kdo s vámi jel a jak jste se dali dohromady?

Byli to naši staří kamarádi, řekněme z našich horolezeckých začátků, Ondra Synčák a Martin Ficker, které celý projekt nadchnul a chtěli se ho zúčastnit i pouze jako trekkeři. To znamená, že neměli zaplacený permit na kopec, celá akce je tedy vyšla celkem o dost levněji, a dělali nám takovou base camp podporu. Pomohli nám s vynáškou do C1, starali se o dobrou pohodu pod kopcem a Martin je navíc lékař, takže jeho úloha byla jasná. Prostě ve čtyřech se to lépe táhne, i ty přípravy. Ale na kopci už jsme fungovali sami dva, jenom s bráchou. Ale bylo příjemné vědět, že dole jsou když tak kluci, kteří by určitě zkusili pomoct, kdyby se něco stalo.

Počasí vám nepřálo. Hodně nasněžilo. Co představovalo hlavní nebezpečí, laviny?

Na prvním místě ty laviny, stoprocentně. Po dobu expedice jsme lavin v okolí viděli fakt hodně. Po periodě sněžení jsme museli vždy aspoň chvíli vyčkat a sníh ve větší výšce si sedal strašně pomalu. Navíc nás ten hluboký sníh samozřejmě strašně zpomaloval a vyčerpával. To není jako na kopci, kde je 10 dalších expedic a celkem třeba 100 lidí, kteří chtějí jít nahoru. Tady si to pořád dokola prošlapáváš úplně sám a to je peklo.

Jaká je ideální struktura sněhu pro extrémní sjezdy v extrémních výškách?

Tak ideální struktura je dá se říct všude stejná, buďto tenká vrstva zbytnělého prašanu nebo samozřejmě dobrý firn. Problém je, že v extrémní nadmořské výšce tohle skoro nikdy není. Tam je povrch sněhu o dost víc ovlivňován působením větru, takže je větrem ubitý, tvrdý a hodně nepravidelný. Anebo zase po periodě sněžení hluboký a lavinézní, jako jsme to měli teďka my.

Vylezli jste do výšky 6150 metrů. Co bylo hlavní příčinou obratu? Jak složité bylo rozhodování?

Těch faktorů potom už bylo víc, s rizikem laviny jsme bojovali neustále, a poslední hřebíček do rakve byl pohled na ostrý hřeben nad námi, klíčové místo výstupu i případného sjezdu, který byl tím sněhem doslova přeplněn - byl tím pádem mnohem strmější nebo dá se říct ostřejší, než jak jsme ho znali z fotografií předchozích expedic, a tím také o dost méně stabilní.

Odkud jste sjeli a jak byl sjezd náročný?

V místě obrátky jsme ještě lyže nenasazovali, protože jsme se právě kvůli lavinám drželi raději více na hřebeni v mixovém, nelyžařském terénu. Sjezd potom následoval po sbalení tábora z výšky cca 5700 m, nebyl nějak extrémně strmý, ale s velkými batohy to nebylo nic příjemného.

Co vám expedice bez vrcholu přinesla z hlediska horolezeckého a skialpinistického rozvoje?

Každá expedice, a možná, že neúspěšná zvlášť, ti přinese spoustu nových zkušeností. Mimo to, na každé expedici má člověk mimo samotné lezení taky dost času. Času přemýšlet o životě a i pomocí těch hor okolo tebe, v kterých jsi tak titěrný, si budovat další životní nadhled. Ten nový nadhled a možnost mít nějaký čas pro sebe a přemýšlet o vlastním životě je skvělá věc, kterou přinese každá expedice, úspěšná i neúspěšná. Z hlediska sportovního rozvoje zřejmě nepřinesla nic, protože to počasí nám toho opravdu moc nedovolilo.

Meteorologický servis vám poskytovala Alena Zárybnická. Dařilo se jí předpovídat?

Ano, celkem se jí dařilo, a sama byla nešťastná, že nám většinou nemohla sdělit nějak extra pozitivní zprávy. Vrcholový den se jí nicméně podařil trefit excelentně, ale ani to tentokrát nestačilo.

Jak jste byli vybaveni, zejména po lyžařské stránce?

HUDY sport nám na expedici poskytl expediční speciálky Fischer Transalp 82 Carbon, což jsou lyže s opravdu neskutečným poměrem váha/lyžařské vlastnosti. Tady v evropských podmínkách jsou to skvělé lyže na jarní alpské přechody jako je např. Haute Route atd.

Jaké plány se rýsují ve vašich hlavách pro příští sezónu?

Po řadě let, kdy jsme se do toho snažili ,,bušit" každý rok, si příští sezónu žádný velký cíl jako expedici nedáváme a chceme se naplno věnovat našim klientům, kteří už jsou na následující sezónu nažhavení : -) Ono se to nezdá, ale jakožto vůdci strávíme na lyžích klidně 80 dní a celkem to stačí. Ale nejde jen o to, spíš prostě cítíme, že to chce pauzičku.

Stali jste se horskými vůdci. Máte ambice brát některé zdatné klienty do extrémních svahů?

Zrovna tohle není příliš ,,guidovská" disciplína. Ale dovedeme si představit, že se takový člověk najde a když budeme stoprocentně věřit v jeho schopnosti, pak v tom principiálně nevidíme problém. I přesto si ale myslím, že velmi dobrým lyžařům-klientům je lepší poskytnout špičkový, technicky náročný freeride, protože tam tu roli vůdce vidím mnohem jasnější - jeho úkolem je prostě lavinová bezpečnost. U extrémního sjezdu se role vůdce poněkud vytrácí.

Děkuji za zajímavé odpovědi.