Křuplo mi v koleně

Máme za sebou náročnou túru na svazích Hrubé kopy a Baníkova a sjíždíme. Máme to už skoro za sebou, jedu těsně nad cestičkou, vedoucí k chatě. Znenadání mi vypíná jedna lyže, bohužel druhá zůstává na levé noze a já během ne nijak dramatického pádu zaslechnu, a především ucítím mohutný křupanec v koleni. První, co si řeknu, není publikovatelné a druhé, co mě napadá, je, že jsem momentálně silně ohrozila můj plánovaný výstup na Elbrus, kam mám jet za měsíc.

Roháčske hřebeny Skrýt poznámky

Nemůžu se cvaknout do vázání

Pokouším se postavit na nohu, ale koleno se mi podlamuje. Kluci dole čekají, ale neslyšíme se. Rozhodnu se dojít si pro lyži, která je asi tři metry nade mnou. Nic mě nebolí, jen koleno se občas podlomí, ale nijak mě to neznepokojuje. Pokouším se zapnout do lyže, ale nemůžu zatlačit do patky takovou silou, aby piny zajely do boty. V tu chvíli mi volá Peťa. Opět použiji pár nevybíravých výrazů, týkajících se mého kolena a kluci se rozhodují nalepit si pásy a vyráží mi na pomoc.

Kolemjedoucí mi udělali dlahu

Právě kolem mě sjíždí několik lidí, kteří u mě zastaví a poskytnou exkluzivní první pomoc, za což bych jim chtěla moc poděkovat alespoň takto, protože osobně jsem už neměla příležitost.

Poté, co jsem je nepřesvědčila, že to sjedu, mi vytvořili ukázkovou dlahu z hůlek, obinadla a repky a pomalu mě přepravují dolů k mým parťákům. Pánové mi berou věci na chatu a Honza jde hledat mobilní signál a volat Horskou službu. Už je mi jasné, že se dolů sama nedostanu.

Provizorní dlaha z hůlek, obinadla a repky... Skrýt poznámky

Letí pro mě vrtulník

Po chvíli volá HZS Palovi, že pro mě letí vrtulník. Přijde mi to poněkud přehnané, přeci jenom mi pouze křuplo v koleni. Mísí se ve mně pocity lehké hysterie, že mi vynadají, že zbytečně plaším, s lítostí, že už si třeba nikdy nestoupnu na lyže, a se strachem, který ve mně vyvolávají jakákoliv zdravotnická zařízení. Směju se, brečím, nadávám klukům, ať okamžitě odvolají vrtulník. A najednou ho slyšíme, prolétne nad námi celkem blízko, dvakrát, ale nevidí nás a letí pryč. To je pro mě trošku zoufalá situace, jsem totálně promočená, sluníčko je už za kopcem a mně je strašná zima.

Naštěstí se za chvíli vrací, záchranář kouká ven a telefonuje s Honzou, který navede helikoptéru přímo k nám. Naštěstí mají kde přistát, ta představa, že by mě brali do podvěsu, mě v danou chvíli poněkud děsí. Zpětně toho možná trošku lituji.

Na nosítkách do helikoptéry

Dva záchranáři mi upnou nohu do profesionální dlahy a položí na nosítka. Jako pomocné nosiče si vezmou kluky, aby mě nevyklopili. „Kluci, dávejte pozor na hlavy, listy rotoru jsou strašně nízko.“ Tahle věta možná vyděsila víc mě, než kluky, protože zejména u dvoumetrového Pala by to mohl být problém. Pomalu mě nakládají do vrtulníku a stoupáme. Není mi úplně dobře, ležím a co si budeme povídat, lákají mě výhledy na zařízlé údolí. Tak si co chvíli sedám, abych viděla zasněžené vrcholky hor v oranžovém zapadajícím slunci. No, dovedu si asi tento pohled představit za romantičtějších okolností, než je cesta do nemocnice.

Moji záchranáři Skrýt poznámky

V nemocnici v Liptovskom Mikuláši

Let netrvá ani deset minut a už mě vezou na ambulanci v nemocnici v Liptovském Mikuláši. Opět si připadám nepatřičně, předbíhám lidi, co jsou na tom možná hůř než já, ale prostě vrtulník. Nejprve se mě ujímá záchranář kvůli pojišťovně. Pojištění Alpenverein není potřeba, na Slovensku platí standardní zdravotní pojišťovna, v mém případě VZP. Alpenverein jsem nepotřebovala ani pro transport vrtulníkem, nejspíš proto, že nezasahovala Horská záchranná služba, ale letecká záchranka z Popradu. Opět stačilo standardní zdravotní pojištění.

Nerada bych se někoho dotkla, ale celkově na mě nemocnice v Liptovském Mikuláši působí dost hororově, ale vyskakovat si nemůžu. Vezou mě na rentgen, kde mi lapiduch rovnou oznámí, že je mu to všechno jedno, protože je tu poslední den. A vzápětí mě tam zapomene. Ležím poměrně dlouho na studeném kovovém stole, než si mě všimne radioložka, pomůže mi na postel s kolečky a odveze ji na chodbu, kde mě prý někdo uvidí.

No, naštěstí si mě všimli celkem brzy. Mladý doktor mi ordinuje ibalginovou mast, chlazení a obinadlo a posílá mě domů se slovy: „Máte to vymknuté, rozchodíte to!“ Ještě chvíli čekám na Honzu, než přijede, na chatu zpět nedojdu. Ubytováváme se v Liptovském Mikuláši. Další den si kluci ještě udělají kratší túru a o den dříve se vracíme do Prahy.

Utržený křížový vaz a prasklý meniskus

Ihned po návratu volám ortopedovi a ten mě o den později vyšetřuje. Jak velké je moje překvapení, když diagnóza zní: utržený přední zkřížený vaz a prasklý vnitřní meniskus, šest týdnů berle a ortéza, minimálně další sezona bez lyží a pokud chci sportovat, tak bude nutná plastika… Tohle nejspíš jen tak nerozchodím.

A poznatek na závěr: „Ten let vrtulníkem za to nestojí! Tak na sebe dávejte pozor!“ Hore zdar!

Užitečné odkazy:

Metodika první pomoci v horách v 6 článcích - lavinová záchrana, podchlazení, omrzliny a puchýře