Pak lyže z Tater vymizely, začaly se lézt těžší věci a pohyb od chaty ke stěně a od ní už nebyl tak důležitou částí akce, domimantní byly vlastní horolezecké výstupy.

Kolem roku 1975 se v Lokomotivě objevila novinka. V podstatě jsem ji myslím vyvolal do života já – byl jsem horolezec a zároveň jsem donedávna závodil na lyžích. Horolezců, co uměli i lyžovat, nebylo moc, ale našli se. Zformovala se skupinka a začali jsme brát do Tater lyže. Většinou na jaře, když to nebylo ani na zimní, ani na letní lezení.

Naše partička koukala spíš po sjezdech z vrcholů, než po pohybu dolinama nahoru a zpátky dolů: toho bylo dost, když se šlo lézt. Brzo se našim akcím s jen maličkým nadhledem dalo říct extrémní sjezdy – hlavně vzhledem k tehdejší úrovni vybavení, nevelkým zkušenostem a zároveň volbě cílů.

Teplíčko na vrcholu Tupé, v pozadí jižní svah Končisté Skrýt poznámky

Ale neříkali jsme tomu tak, ani jsme to tak nemysleli. Cíle byly objevitelské, nová činnost, nová forma návštěvy hor: vrchol nebo žlab, kam bychom při lezecké výpravě nezamířili, protože to bylo na lezení lehké, se stal cílem jiné zábavy nebo tu a tam výzvy, přitom hory byly stejně krásné jako při vlastním lezení a díky rychlejším přesunům z místa na místo jsme toho viděli ještě víc.

Jezdili jsme klasickým rychlíkem Brno – Košice, odjezd v pátek ve 22:04, ten čas mám navždy vyrytý do hlavy, brzo ráno v Tatrách. Jezdilo to přes Ostravsko, kdo nespal, viděl ohně šlehající z komínů železáren a dalších fabrik. Jako členové železničářské sportovní jednoty Lokomotiva jsme mívali režijní jízdenku, takže nás ani nenapadlo jezdit auty, ze začátku jsme nikdo auto ani neměli. Režijka stála korunu, k ní jsme si rozmařile kupovávali místenku za čtyři kačky. Zpátky v neděli odpoledne, tam místenky nebyly, vlak z Košic narvanej, běžně se stálo až do Třenčianské Teplé, tam přestup do vlaku na Brno. Únavná záležitost, ale tak jsme tehdy fungovali.

Vybavení

Pásy jsme neměli, neexistovalo stoupací vázání, používali jsme normální lyže i všechno ostatní. Michal Bulička se mě nedávno zeptal na naše tehdejší vybavení. Ano, bylo zcela funkční: funkční bavlněné tričko, funkční bytelný vlněný svetr, co mi pletla sestra, v případě potřeby funkční bunda z hodně tlusté látky podobné celtě. Tedy to, v čem se i lezlo. Dole podobně funkční věci – tehdy se nosily plátěné trenky, jistě taky funkční, tlusté, doma pletené vlněné ponožky nebo podkolenky,... Lyžáky jsme nosili nahoru v ruksaku, dolů se v něm vezly pohory. Lyže měl každý jen jedny, tak je používal všude, i tady.  Jen já jsem měl i druhé lyže, kratší než mé normální závodní dvoustovky: kamarád z Německa mi věnoval Fišerky, pravděpodobně už skialp speciál (určitě byly svým způsobem speciál, protože měly kovovou skluznici, na které byla natřením nanesena vrstva laku (!). Dnes by se pěkně vyjímaly ve skialpovém muzeu. Téměř rovné, vykrojené jen minimálně, nezatáčely samy jako dneska, ale takové byly lyže ještě dlouhá léta potom.

Z jižní stěny Kriváně je vidět jen ten maličký kousek nahoře, čára je konec sjezdu po hřebeni. Skrýt poznámky

Dvakrát Kriváň

Začali jsme zhurta: prvním cílem, který si pamatuju, byl Kriváň. Přijeli jsme nočním vlakem z Brna, dál tatranskou električkou na Štrbské pleso, přebalili ruksaky, nabalili velký pytel věcí, které jsme na Kriváň nepotřebovali, dali pytel na nádraží do úschovny a nalehko vyrazili směr Kriváň. Vlekli jsme se několik hodin s lyžema napříč přes ruksak nekonečným hřebenem, šťastně dobyli vrchol a pustili se do jižní stěny. O lavinách jsme sice cosi věděli, měli jsme každou zimu lavinová školení v oddíle, ale byl květen, laviny už nejezdí, ne? Tak jsme to z tohoto pohledu nezkoumali. Svah byl plný hlubokého shnilého sněhu, bylo už odpoledne a sníh dostal zabrat od slunka, propadali jsme se tu víc, onde míň. Spustili jsme množství nevelkých lavinek, občas nás některá zastavila, ale byla to ohromná sranda. Hlavní svah vydržel… Příště už jsme měli víc rozumu.

Na hřebeni Kriváně Skrýt poznámky

Pak traverz na hřeben či vlastně spíš hřbet, po kterém jsme přišli, dlouhý sjezd po něm, pak lesem na Štrbské, pro pytel na nádraží, spali jsme v chatě na Popradském. Další den jsme si užívali na svahu Končisté a Tupé. Zase na slunečné straně, po ránu nedotčený svah, na něm měkký sníh s lehoučkou kůrou z noci. První oblouk spustil po svahu mračno drobných kousků té kůry, běžely daleko dolů a svah byl rázem kropenatej, jako by na něm běhalo tisíc ptáků. Kdo nezažil, neuvěří, žasli jsme, pak se to opakovalo na nižším svahu Tupé, a když jsme sjeli svahem Ostrvy na Popradské pleso a setrvačností dojeli přes zamrzlé pleso až k chatě, šokoval nás potlesk hromady lidí, co se u chaty vyvalovali na slunku. Památná sestava „zakladatelů“: Pavel Junek, Petr Kaštan, Ivo Doušek…