Jednou jsem přinesl na schůzi oddílu novej ruksak s poutkama na lyže po stranách, nadšeně jsem ho předvedl jako „skialpinistickej ruksak“ a předseda Milan Lasák se mi od svého předsednického stolu vysmál. Tehdejší člen horolezecké reprezentace Pedro Bednařík tehdy prohlásil: „Co Lasák vyleze, my sjedem na lyžích!“

Přes Železnou bránu

 Jednou jsme šlapali nahoru Kačí dolinou do Železné brány. Už dost vyplivnutí, protože do Kačí jsme sjeli z Prielomu po dlouhé cestě Velkou studenou dolinou, to všechno jako vždycky po celonoční jízdě vlakem. Zamračeno, tmavo, hluboký sníh, křižovali jsme svah, ti horní spouštěli lavinky na ty, co šlapali pod nimi, ti je zastavovali o nohy. Lavin menšího rozsahu, takových těch hravých, co vás zasypou nejvýš po kolena, jsme za ty roky poshazovali neúrekom, ale jakžtakž jsme to pořád hlídali.

Železná brána se zdála být hrozně vysoko. Žízeň, chuť na cokoliv, co není jen sníh. Žlab dolů ze sedla do Zlomisk je ze začátku docela strmej, pamatuju si začínající šero a stísněné pocity. Skoro za tmy jsme sjeli do chaty na Popradské pleso a já tam s hrůzou zjistil, že půllitr piva (které jsem tehdy nepil) stojí míň než dvě deci džusu. Tak jsem raději šetřil…

Velká Vysoká centrální žlab Skrýt poznámky

Dolinou Zlomisk

Další den jsme vyšli zpátky do doliny Zlomisk, natraverzovali pod Velkou Vysokou a jeli její centrální žlab. To bylo zase úplně opačné - trenky, tričko, žlab má svoje stupně, zvlášť z čelního pohledu vypadá na fotkách skoro kolmej, dnes se těch fotek tiše děsím.

Protože jsme v Tatrách jezdili v dubnu a v květnu, často jsme si „trenkového sněhu“ užívali. Nevím, jestli se tomu tak ještě říká, a taky nevím, jestli tak současní skialpinisti fungují, trenky vypadaly přece jen o fous společensky akceptovatelněji než dnešní spodní prádlo. Člověk si musel věřit, že nespadne, případně se přioblíct tam, kde při sjezdu hrozila kůra nebo tvrdý sníh.

Žlab Velké Vysoké má svoje stupně... Skrýt poznámky

Vlakem jen na víkend

Jezdili jsme vždycky jen na víkend, dovolenou jsme šetřili, taky jí nebylo tolik jako dnes. Škoda byla, že druhý den býval kratší, nedalo se toho stihnout tolik jako den první, příjezdový. Vlak z Popradu odjížděl už ve tři, a než se člověk električkou dokodrcá do Popradu, chvilku to trvá. Závěry víkendů bývaly vždycky stejné – ve vlaku jsme  občas vytuhli, to když bylo místo k sezení, často jsme stáli, pak smažák v Trenčianské Teplé, další vlak přes Vlárský průsmyk a tramvaj z nádraží kolem desáté, a když se v Trenčianské Teplé nestihl přestup, tak doma až za svítání...