Ten víkend začal nevinně – Kriváněm. Byli jsme na něm už podruhé, pár let po prvním Kriváni, toto bylo v roce 1979. Vystoupali jsme nahoru a Mirek povídá: „Hoši, mám pro vás překvapení, teď si dáme mlíko, nesu ho sem litr!“ No nesl, ale sáček mu cestou praskl, mlíka jsme se nenapili, kletrák mu smrděl dva roky. Mirek jen poznamenal, že se cestou divil, ze se tolik potí – to jak mu mlíko teklo po zádech.

Hrdinské činy v Karčmaráku

Sjeli jsme jižní stěnou (nebo jižním svahem, jak kdo chce) a po hřebeni na Štrbské pleso a ještě ten den jsme došli po magistrále na Sliezsky dom. Tam jsme přespali a další den vyšli dolinou pod Krčmárov žlab, kterému horolezci neřeknou jinak než Karčmarák – žlab, co vede z Gerlachu. Dole obrovský kužel suti, co tam za ty roky ze žlabu napadala. Karčmarák je jeden z nejlavinóznějších žlabů Tater, vede ze sedýlka ve výšce cca 2600, které má příhodné jméno Čertova lavinová lávka. Podle horolezeckého průvodce Kroutil – Gelner je to  800 výškových metrů, klasifikace 2 – 3, letní i zimní lezecký čas výstupu 4 hodiny, ale všechny  prudší místa i skalní stupeň byly dohladka vysněžený, stačila nám přibližně hodina.

Padající krápník

Mirek se rozhodl, že bude fotograf, usedl dole v dolině na kámen nad Večný dážď a díval se. S Frantou jsme vystoupali po kuželu pod žlab. Franta byl lyžař, horolezec tolik ne, žlab se mu nelíbil. Stáli jsme pod ním, do pravé strany žlabu svítilo slunko a někde nahoře se ulomil krápník. Jel po sněhu k nám, zvětšoval se a když dorazil až k nám, byl tlustý asi jako my a podobně dlouhý. Dál jsme pokračovali až po čtvrthodině, když nic dalšího shora nepřijelo.

V pohorkách nahoru…

Byl začátek května, žlab krásně vysněžený, horní vrstva tak patnáct dvacet centimetrů nového, bořilo se to jen po kotníky, žádná stopa, neporušená pláň. Po obvyklém skalním stupni v dolní půlce žlabu ani památka. Vyšli jsme nahoru na sedlo,  přezuli se do lyžáků (i tehdy se ještě přezouvalo, nahoru v pohorkách), nasadili lyže a Franta povídá: „Já budu tak opálenej… nejlíp to opaluje přeš smrtelnej pot…“

Krčmárov žlab má 800 výškových metrů Skrýt poznámky

V lyžákách dolů…

Takže jsem to zkusil první já. Prvních asi dvacet metrů je to fakt hodně úzký a prudký, podle popisu v horolezeckém průvodci sklon 60 stupňů (pak až dolů 45). Zkusil jsem skočit oblouk, ale nedokázal jsem se opřít o hůlky, ta spodní byla hodně nízko a horní nešla zapíchnout, ani když jsem dal ruku nad hlavu. Styděl jsem se, ale ten kousek jsem sjel zlepšenou metodou horských vůdců, jak jsme to pak nazvali  – dva metry dopředu, dva metry pozpátku, no, možná tři, od skály ke skále.

Po dvaceti metrech se to rozšířilo a trochu zmírnilo, zastavil jsem bokem a čekal na Frantu s pocitem, že teď mě zahanbí a sjede to obloukama. Nezahanbil, jel jako já, všechno v pořádku.  Pak jsme jeli tím už dost doširoka vysněženým žlabem, sesouvali pod sebou sníh, ten odtékal prostředkem žlabu jako celkem pomalý potůček, vždycky po pár obloucích musel člověk zastavit, protože tekoucího sněhu v potoku bylo po kolena, nedal se dobře přejet, podrážel nohy – bylo potřeba počkat, až to odteče pryč.

Dole už laviništěm

Ve spodní části už byl potok nesjízdný, ležela tam něco jako dlouhatánská úzká lavina, museli jsme jet po její straně, případně ji napříč přejíždět, jet se v těch hromadách nedalo. Dole na kuželi bylo toho sněhu od nás nasypáno ještě o moc víc – když na to teď myslím, bylo dobře, že jsme si to sesypali postupně odshora.

To byl velký den… týden po nás to jeli Tatranci, Robo Gálfy a další, obrázky z jejich akce jsme objevili ještě v létě  ve vývěsce horolezců ve Smokovci.