Hlavní motiv projektu Nahoru?

Cílem je přivést lidi na jiné myšlenky a motivovat k pohybu.

Žijeme ve složité době. Má covidová změna života podíl na vzniku příběhu „Nahoru“?

Určitě. Když něco nejde, neznamená to, že neexistuje možnost. Když nemůžu jezdit na sjezdovkách, neznamená to, že se nedá lyžovat. Stačí změnit přístup, vzít skialpy, vyjít nahoru po svých a můžu lyžovat dál. A když je komplikované jet lyžovat do Alp, třeba se dá skialpovat doma za humny. Je potřeba zkoušet a hledat.

Tvé vnitřní, osobní, důvody, proč jít do toho?

Když jde všechno dobře, je snadné nechat se unášet. Když to dobré není, je potřeba zabrat a udělat něco navíc. Neumím lidi léčit a zachraňovat, umím je vodit po horách. A tak makám a nabízím jednu z možností, jak se dá dostat na hory a lyžovat… a třeba to pomůže lidem jinak.

Sníh mi přináší radost... Skrýt poznámky

 

Proč zrovna 100 výškových kilometrů?

…za 100 dní. To je moje osobní výzva, posouvání hranice mých možností. Pro skialpového závodníka je to „kozí prd“, pro obyčejného člověka moc. Před léty jsem pracoval v Kanadě s Gregem Hillem, který začal sbírat vertikální metry na lyžích jako jeden z prvních. Měli ho za blázna. Jenže to zkusili další a dnes už je hodně lidí, kteří chodí nahoru na lyžích běžně. Jedním z nich jsem já.

Když chodíš do kopce, přestaneš myslet horizontálně a objevíš kouzlo vertikální dimenze. Vzdálenost, kterou ujdeš, není důležitá, počítají se jen nastoupené metry a kilometry. V tom je rozdíl. Je jedno kolik nastoupáš denně, týdně, nebo jestli jdeš na Sněžku nebo v teniskách na Petřín. Radost v tom může najít každý.

Souhlasíš s názorem, že skitouring působí na většinu lidí jako pozitivní návyková „droga“?

Samozřejmě. Kdo zkusil nepotřebuje vyprávět, kdo nezkusil neuvěří. Jako teenager jsem chodil po Jeseníkách na skialpech z bazaru, a snil velký sen o heliski. Přál jsme si aspoň jednou v životě našetřit a zajet do Kanady, nechat se na kopec vynést helikoptérou a pak na lyžích brázdit bezedný prašan dolů do údolí, pořád dokola, celý den. Později jako horský vůdce jsem měl štěstí, a v Kanadě na heliski jsem pracoval. Jezdil jsem před lidmi jako první, vybíral cestu a ještě mě za to dobře platili. Celou zimu, každý den. Během toho jsem zjistil, že jsem se mýlil, protože to, co mi dělá největší radost je čistokrevný skialp, který jsem dělal už jako kluk doma za humny. Děláš si, co chceš, jdeš nahoru svým tempem, koukáš kolem sebe, a pak příjemně unavený a šťastný pádíš dolů do údolí…to je skutečné bohatství.

Kdy jsi poprvé ochutnal výstup na pásech Ty, jako kluk z Brna?

Pokusy, kdy jsme s bráchou třeba vzali lyže na ramena a šlapali jsme v lyžákách z Petříkova na Smrk, abychom pak na druhou stranu do údolí sjeli ke strýcovi na chatu v Horní Lipové, jsme dělali už jako kluci. Asi v šestnácti jsem se dostal mezi brněnské horolezce, a ti mě kromě velkých hor přivedli i ke skialpu.

Spokojení klienti na Haute Route Chamonix-Zermatt Skrýt poznámky

V roli horského vůdce jsi působil i v Kanadě. V čem se liší kanadský klient od českého?

Na první pohled oblečením. Kanaďani neradi září barvami, Evropani naopak. Kanaďani, na rozdíl od Čechů, nebyli většinou na heliski poprvé. To ale platilo před deseti lety, myslím že i to už se změnilo a dnes už znám dost lidí, kteří využívají služeb horských vůdců pravidelně a na heliski do kanady se vrací každý rok.

Znám Tě jako vnímavého člověka, ostatně učil jsi na lidsky „pestrobarevném“ gymnáziu Integra. Jaké emoce prožíváš na skialpech ty osobně a jak se projevují u tvých klientů i kamarádů?

Mě to pořád baví stejně, jako na začátku. Pořád se mám kam posouvat a objevovat nové věci. Třeba skialpových přechodů v horách po celém světě už je dnes tolik, že to v tomto životě nestihnu.

Když má ze skiapové túry radost kamarád, nebo klient, a užívá si to. Je to nakažlivé a užívám si to taky a je jedno jestli je to túra pro začátečníky.

Co vlastně může člověka zastavit v touze stát se lyžařským turistou? Sjezdařské neumění, výrazná nadváha, strach před horskými živly…

Jen to, že to nezkusí…

Máš 3 kluky. Povedeš je k lyžování? I tomu do kopce?

Když budou chtít, a bude je to bavit, tak ano, rád. Nijak na tom však nelpím, protože mi nepřijde důležité, jestli budou jednou dělat to, co já. Budu rád,  když je bude bavit něco užitečného.  A když bude někoho z nich bavit třeba klavír, na který neumím zahrát ani stupnici, klidně si obleču oblek, a půjdu si v neděli sednout na koncert do Rudolfina…

Co bys doporučil těm, kteří stále váhají s prvním krokem…

Ať se ničeho nebojí, ve skialpu platí, že pomalí dojdou všude!

Díky za zajímavé odpovědi a hodně zdaru při výstupech i sjezdech!

Janek pracoval v kandaském Revelstoke, jako guide na heliski a catski Skrýt poznámky