Gerhard nejprve popisuje, co se stalo svýma očima. Následuje povídání Moniky, které přesně popisuje svoje konání ve stresu, který záchrana života blízkého člověka přináší. Poutavé i poučné čtení…

Gerhard vypráví...

Bylo 31. prosince. 8 hodin ráno, Silvestr 2002, bylo teplo, příliš teplo na toto roční období, na obloze panovala vysoká oblačnost, k vidění byly dešťové mraky a slunko tu a tam prosvitlo mezi nimi. Rozhodně to nebyl ideální den pro lyžařskou túru, lavinové nebezpečí bylo na 3. stupni.

Hohe Warte nad Navisem

Už léta tradičně podnikáme na Silvestra se svou ženou Monikou a přáteli túru na lyžích. Tento rok jsme zůstali jenom dva. Náš cíl byl Navis, přesněji Hohe Warte přes Weirichalm. Výběr túry se mi zdál odpovídající s ohledem na panující podmínky. Dalším důvodem pro tuto túru byl fakt, že naše dcera slavila s kamarády Silvestra na jedné z chat nad Navisem a odpoledne při návratu z túry jsme ji chtěli krátce navštívit.

Naplánovali jsme dobu výstupu 2–2,5 hod. Kolem desáté jsme byli v Navisu. Naše vybavení bylo jako obvykle kompletní – lavinový vyhledávač, lopata, sonda. Před túrou jsme zkontrolovali navzájem své vyhledávače, Monika Ortovox m2, já Mammut Barryvox. Zpočátku jsme lyže museli 20 minut nést, na lesní cestě jsme je konečně nasadili a cestou zjišťovali, že sníh je provlhlý. Cesta nás přivedla na Weirichalm a Blasigleralm, dále už jsem musel šlapat stopu v 15centimetrové vrstvě mokrého sněhu. Pokračovali jsme směrem na Stoffenalm nádherně členitou krajinou po svazích se sklonem asi 30 °. Stopu jsem vedl přes snadné pahorky a muldy novým sněhem (20 cm) podél terénního zlomu pod hřebenem. Odtud, asi od 2000 m n. m., byl sníh již méně vlhký. V pohodě jsme stoupali až ke svahu o sklonu 32 °, který vedl do sedla mezi Hohe Warte a hřebenem Scheibenspitze.

Mlha zhoršuje viditelnost

Přecházeli jsme ho ve velkém rozestupu dlouhých zatáčkách. Teprve ve vyšší části jsme udělali 2–3 otočky na místě. Počasí se neměnilo. Vysoká oblačnost, viditelnost mírně omezená lehkou difúzí, přesto bylo vidět dostatečně v celém prostoru kolem.

Raději vzdáme vrchol

Když jsem přicházel na hřeben, spatřil jsem od jihozápadu velmi rychle se blížící mračna. Počkal jsem pár minut na Moniku, a pak jsem se rozhodl k okamžitému návratu – na vrchol už nebudeme pokračovat, mlha tu bude co nevidět. Stáli jsme 10 minut před vrcholem, ale oblékli se a připravili ke sjezdu. To zabralo sotva 5 minut. Chtěl jsem bezpodmínečně sjíždět, ještě než nás pohltí mlha. Monice jsem řekl, že svah sjedeme po jednom.

Mlha ještě zhoustla

Mlha mezitím citelně zhoustla a viditelnost se zhoršila. Při sjezdu jsem se držel v blízkosti výstupové stopy a na konci svahu jsem čekal na Moniku na vrcholku terénní boule. Výstupová stopa byla pouhé 2 m ode mě. Při výstupu jsem si zapamatoval trasu a věděl jsem, že když budu při sjezdu kopírovat stopu, musím se dostat na terénní zlom – terasu.

Z prudkého svahu rychle pryč

Abych si ušetřil výstup k terase, rozhodl jsem se jet zkratkou šikmo opět k výstupové stopě. Byla difúzní mlha a tak jsem nemohl dost dobře odhadnout sklon svahu v zamýšleném sjezdu. Svah jsem odhadoval asi na 30 ° a vyjel jsem. Monika čekala.

Okamžitě jsem zpozoroval, že svah je prudší než jsem myslel (o 2 dny později jsme naměřili 38 °), a proto jsem hned zatočil směrem k mírnějšímu svahu – tento prudký jsem chtěl co nejrychleji opustit.

Jedu v lavině a pak…

V té chvíli se asi 2–3 m nade mnou odlomila sněhová deska. Celý svah uvedla do pohybu, já ztratil stabilitu a vezl se dolů společně s deskou. Asi 25 m se mi dařilo držet polohu hlavou nahoře, mocnost pohybujícího se sněhu byla v té chvíli 20–30 cm. Až dosud se mi zdálo, že nejsem v zóně ohrožení života. K mému neštěstí se sněhová deska zbrzdila ve svahu. Lavina se zastavila a já chtěl vstát. Lyže jsem měl stále na nohou, ruce byly v zajetí poutek na hůlkách, kšiltovku jsem měl pořád na hlavě a ani sluneční brýle mi nespadly. V okamžiku se však přese mě přehnala další sněhová deska.

Mám vzduchovou kapsu

Moje první myšlenka byla: „do prdele“. Moje první reakce, kterou jsem si při zasypávání lavinou uvědomil, byl pokus vystrčit pravou ruku co nejvýš. To se mi ale nedařilo. Druhou rukou, kterou jsem se pokusil krátce vložit před ústa za účelem vytvoření vzduchové kapsy, už nešlo pohybovat ani v rozsahu několika centimetrů. Jediné, čím jsem ještě mohl hýbat, byly prsty na nohou v lyžařské botě. Byl jsem jako zabetonovaný. V ústech jsem sníh neměl.

Zůstávám v klidu a zpomaluji dech

Můj puls odpočíval. Zkoušel jsem se uklidnit a pomalu dýchat. Myslel jsem na Moniku a doufal jsem, že mě rychle najde, nechtěl jsem myslet na to, že by to z nějakého důvodu nemělo být možné. Doufal jsem, že vyhledávač funguje, věděl jsem, že jsme si před túrou přístroje vzájemně kontrolovali. Potom jsem zkoušel volat na Moniku jménem, doufaje, že mě uslyší, ale po dvou pokusech jsem toho nechal – bylo to příliš namáhavé.

Nepohnu se ani o kousek a upadám do bezvědomí

Pokusil jsem se pomocí napínání těla vyprostit ze sněhového sevření, ale byla to zbytečná námaha, navíc extrémně vyčerpávající. Po krátké době, už nevím jak dlouhé, pojem o čase jsem totiž ztratil, jsem myslel, že jsem ztracen. Pokoušel jsem se dýchat co nejklidněji a nejpomaleji. Moje myšlenka zněla: „ještě nechci zemřít“. Přicházel jsem do bezvědomí. Kdy se mi to honilo hlavou, nedokážu určit, bylo to po 5, 7, 10 nebo 15 minutách? Nevím.

Bylo mi asi tak, jako když usínám. Najednou jsem otevřel oči a slyšel jsem volat Moniku „Gerhard, on žije, on žije!“ Podíval jsem se jí do očí a řekl: „Uvolni mi ze sněhu zátylek“. „Díky Moniko“, byla má další slova. Trvalo dalších 5–10 minut, než mě Monika vysvobodila lopatou ze sněhu. Byl jsem zasypán v hloubce 1,5 m. Všiml jsem si, jak se Monika třese vzrušením, a pokusil jsem se ji uklidnit.

Obrovská úleva

Poněvadž mi nic nechybělo, rozhodli jsme se sjet do údolí. Znovu jsem si nasadil lyže a společně jsme sjížděli. V trochu prudších svazích opět jednotlivě a jinak s většími rozestupy. Byla to jiná jízda než obvykle, neměl jsem už skoro žádnou sílu, každých 20 – 30 metrů jsem musel zastavit. Zatáčel jsem s co nejnižším výdejem sil a byl jsem rád, když jsme konečně dojeli na lesní cestu.

S Monikou jsme se už během sjezdu domluvili, jak bychom měli reagovat. Byl jsem toho názoru, že tento případ se šťastným koncem bychon neměli zamlčet, ale zveřejnit jej jako učebnicový příklad pro další skialpinisty.

Byl to hodně zvláštní Silvestr.

Gerhard Leitner, horský vůdce, učitel vzdělávacího týmu OEAV

Ïlustrační kresba (Chat GPT) Skrýt poznámky

Očima zachraňující Moniky

Silvestrovské ráno. Normálně bývá na programu „náročná“ lyžařská túra. Letos jsou špatné podmínky, je příliš teplo, málo sněhu, předpověď počasí nijak zvlášť dobrá, lavinové nebezpečí na stupni 3.

Na parkovišti v Navisu si zatím nemůžeme nasadit lyže. Zpočátku je musíme nést na batohu. O kousek dál už můžeme pokračovat na lyžích. Nikde ani živáčka, les je přátelský a tichý. Cítím se dobře a raduji se z příjemného pohybu přírodou. Krátce před Weirichalmem nás předjíždí chatař se svým jeepem. Rutinně se znovu rozhodujeme, jestli jsou panující podmínky vhodné k pokračování túry. Rozhodování probíhá bez velkých slov, vlastně jenom pohledem. Přitom jako vždy spoléhám na Gerharda.

Rozhodování během túry

Rozhodnutí jít dál mi nepřipadá podezřelé. Terén je plný vyvýšenin, lze volit jistou stopu po hřebíncích a boulích. Počasí se nehorší. Svahy jsou poměrně ploché, stojíme na malém pahorku a opět se rozhodujeme, zda pokračovat. Stojíme pod svahem (odhadujeme 32 °) vedoucím do sedla. Napětí ve sněhové pokrývce je pozorovatelné. Vím, že situace je kritická. I toto rozhodnutí jít dál probíhá obvyklým způsobem, krátký kontakt očima – ok. Moje břicho mi ale říká: jít dále je ok, ale pozor!

Raději to otáčíme 

Gerhard jde dál, následuji ho s velkým odstupem. Staré stopy už nejsou vidět. V sedle je nutné udělat několik otoček. Po nich se cítím uvolněná. Ještě čtvrt hodinky k vrcholu. Náhle se blíží mlha. 10 minut pod vrcholem zůstává Gerhard stát a rozhoduje se k návratu.

Svah pod sedlem chce jet každopádně za dobré viditelnosti. Já bych šla klidně až na vrchol, je už nedaleko. Na hřebenu nevidím už žádné nebezpečí. Jet svah pod sedlem za dobré viditelnosti je ale i pro mě dobrým důvodem posoudit rozhodnutí vrátit se jako rozumné.

Gerhard je v lavině, naštěstí ho vidím

Sjíždět v této situaci jednotlivě je jasným řešením. Na plochém svahu na sebe čekáme. Stojíme uprostřed mlhy. Nejstrmější část svahu máme za sebou. Abychom si ušetřili krátké stoupání, volí Gerhard zkratku, ale hned při druhém oblouku se pokouší odjet z prudkého svahu. Už se mu to nedaří, sněhová pokrývka se dala do pohybu a Gerhard sjíždí s deskovou lavinou.

Jsem ve střehu a pozoruji situaci. Je mi jasné, že se deska brzo zastaví. Gerhard stále ještě jede a noří se stále hlouběji do sněhové masy. Malý pahorek lavinu zbrzdil a ta se za chvíli zastavila. Gerhardovo tělo je po ramena ve sněhu. Náhle se přes něj přežene vlna sněhu a Gerhard je zasypán. Je úplné ticho a klid.

Jsem klidná a vím, co mám dělat

Pokouším se identifikovat místo zmizení. Jsem klidná. Moniko, teď jsi na řadě: vždycky jsi doufala, že k této situaci nikdy nedojde, a přesto nastala. Proč jsem tak klidná? Měla bych cítit stres?

Objíždím stržený svah, protože po lavině nezůstal žádný sníh. Uvědomuji si, že život člověka, který pro mě tolik znamená, mám jen ve svých rukou. Myšlenka moci nad lidským životem mě neděsí, pravděpodobně proto, že přesně vím, co mám dělat.

Vypnout se z lyží, očima prohlédnout povrch laviniště – žádná stopa. Mluvím sama se sebou a chovám se jako žák jednoho z mnoha lavinových kursů, které jsem v roli instruktorky vedla. Postupuji krok za krokem. Přepínám vyhledávač na „search“ a vymezuji si zónu hledání, kterou označuji holemi a lyžemi. Jsem úžasně klidná.

Sondování bez výsledku a klid je pryč…

Nacházím místo zasypání a začínám sondovat s negativním výsledkem. Cítím jak mi v těle stoupá hladina adrenalinu. Znovu provádím přesné dohledání, opět sonduji a opět bez úspěchu. To je mi teď úplně jedno, že mám tolik rutiny, abych si byla jistá, že místo, které jsem určila vyhledávačem, je správné. Začínám pracovat lopatou. Klidná už nejsem ani trochu. Po chvíli odhazování, se rozhoduji pro opětovné dohledání signálu. Znovu dosahuji stejného výsledku s tím rozdílem, že sondování bylo konečně úspěšné.

Hlavou se mi honí řada otázek

Cítím Gerhardovo tělo, uvolňuji se a jsem opět klidná. Co by dělal někdo, kdo nemá dostatečnou rutinu nebo neumí ovládat svůj vyhledávač? Lopatou odhazuji sníh. Proč to jde tak pomalu? Co dalšího mám dělat? Telefonovat nemůžu, není tady signál. Dole v chatě sedí v teple lidé a netuší, jaké drama se tady odehrává.

Budu muset obnovovat základní životní funkce? Je zraněný? Zkouším si v paměti rekapitulovat přesný postup záchrany. Od chaty můžu počítat s pomocí, jak ho tam ale dostanu? Co budu dělat, když bude Gerhard mrtvý? Co by bylo dál, kdyby už Gerhard nežil?

„Co to říkám!“ napomínám sebe sama. Těmto otázkám se budu věnovat, až k tomu budu mít důvod. Čas mě tlačí, připadá mi jako věčnost. Dostala jsem se už do hloubky 1,5 m. Je neuvěřitelné, jak může nízká sněhová pokrývka způsobit tak hluboké zasypání.

Konečně jsem u Gerharda

Od začátku mé záchranné akce mohlo uběhnout 15–20 minut. Konečně tmavý flek ve sněhu, další odhození lopatou a vidím Gerhardovu tvář. Je v bezvědomí. Pohladím ho po tváři, Gerhard otevírá oči. Žije!

Oživování tedy není nutné, ptám se na bolest a zranění. Gerhard je díky Bohu v pořádku. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Dále odhazuji sníh, tentokrát bez časového tlaku. Sníh je zkomprimovaný, není to lehká práce, a navíc musím dávat pozor, abych Gerharda nezranila lopatou. Konečně jsem odházela dost sněhu na to, abych mohla uvolnit boty z vázání. Gerhard se hrabe z díry, která svým tvarem připomíná bivakovací jeskyni. Objímáme se. Jsem opravdu dojatá a pláču. Třesou se mi kolena. Nejsem klidná. Ocitla jsem se ve stresu, nebo spíš teprve teď mám čas stres prožívat?

Musím ještě vyhrabat Gerhardovy lyže a sbalit si své vybavení. Sjíždíme. Hlavou se mi honí tolik myšlenek. Jsem ráda, že právě nejedu za svou dcerou, abych jí řekla strašlivou novinu. Oba jsme unaveni a musíme odpočívat nezvykle často, po několika obloucích. Konečně jsme dole.

Náš příběh zveřejníme

Diskutujeme o tom, zda bychom měli o této situaci otevřeně mluvit, nebo si ji ponechat jako naše tajemství. Rozhodujeme se pro zveřejnění, a tak můžeme své dceři vyprávět, co se nám stalo. Také ona je dojata, mohla ztratit rodiče. Ještě jednou mi běží v hlavě film dnešního dne a uvědomuji si, jak šťastně to dopadlo. V této situaci máš jen jednu šanci, a když ji nevyužiješ, může takový den skončit osobní katastrofou. Doma oslavujeme Silvestra.

Monika Leitner , instruktorka Hochalpin OEAV, vede kursy a průvodcuje túry v sekci OEAV Innsbruck