Vraťme se prostřednictvím Ediho vzpomínek o 15 let zpět…

Pouze ve svém nitru, nikoli otevřeně, jsem se doposud zabýval sebekritickou otázkou, proč jsem se vlastně ocitl v lavině, a také otázkou, jakou roli by mohla hrát „psychologie optimálního vybavení“.

Prolog

Na konci února 2005 jsem o vlásek unikl smrti v lavině. Osobní zážitek z extrémní situace při výstupu na Corno Grande v masivu Gran Sasso jsem pak hodnotil také kvůli často zamlčované skutečnosti, že všechna moderní vázání pro skitouring nemají v módu „výstup“ bezpečnostní funkci. To, že dnes mohou lidé odcestovat do jiné sluneční soustavy, je sice teoreticky možné, ale prakticky neproveditelné. Stejně tak by bylo více než úžasné zkonstruovat vázání, které se bude pyšnit přívlastkem bezpečnostní také při výstupu.

Dalším tématem k zamyšlení byla v té době probíhající, podle mě absurdní, diskuse, zda „lepším systémem“ pro záchranu z laviny je lavinový batoh ABS nebo lavinový vyhledávač.

Vázání zapnuté na stoupání

Všichni to vědí, sotva někdo o tom ale hovoří: při výstupu může vést vázání zapnuté v režimu chůze (walk), tedy s volnou patou, k situacím ohrožujícím život. Tehdy na Gran Sasso jsem to bohužel v praxi sám zažil, naštěstí jsem přežil, a tak o tom teď mohu diskutovat.

Ve všech příručkách lavinové prevence stojí důležitá rada: pokud jste ohroženi lavinou, snažte se co nejrychleji „osvobodit“ od lyží a holí, protože jinak vás budou jako kotvy stahovat pod povrch sněhové masy. Principiálně jistě správná, ale pouze teoretická rada. Aktivní „osvobození“ je však u moderních bezpečnostních vázání sotva možné – podle modelu vázání obtížné nebo zcela vyloučené.

O vlásek…

Výstup na Corno Grande v Abruzii, ještě pár kroků navíc… to jsem přece musel vědět. Sněhová deska se neslyšně odlomila a celý svah začal klouzat dolů. S vázáním zapnutým na výstup jsem byl bez šance klást nějaký odpor. Tahám za odpalovací madlo lavinového batohu ABS, vnímám oranžovou barvu nafukujících se airbagů a cítím silný tah v nohou. Shora se řítí další masa sněhu – budu zasypán. Ticho, jsem v sevření utemovaného sněhu bez možnosti pohybu, nestačil jsem si před obličejem vytvořit dýchací dutinu, úpěnlivé vydechnutí. Žádný strach, chtěl jsem vystrčit ruku, snad tady budou hned. Potom už nic. Byli tady skutečně hned – šest mých kamarádů. Za 3 minuty mě stihli lokalizovat lavinovým vyhledávačem, ale čas běží 10, možná 12 minut trvalo, než mě lopatami vyhrabali… Probouzím se z hlubokého bezvědomí.

Rekonstrukce a fakta

Sněhová deska slušné velikosti – půl metru vysoký odtrh, délka 150 m, dojezd laviny do velké muldy, hloubka mého zasypání ¾ metru. Moji souputníci pozorovali uvolnění laviny ze vzdálenosti 50 až 100 m a viděli oranžový airbag ještě krátce před zastavením laviny. O pár vteřin později jsem byl definitivně zasypán následující, druhou lavinou. Poloha mého těla byla relativně vzpřímená a měl jsem silně zkroucené nohy, jako „přibité“ k lyžím, pohřbeným hluboko pod sněhem. Vázání, Dynafit Tourlite Tech, se podle své specifikace nemělo vypnout, protože je při výstupu funkční pouze s aretovanými (zajištěnými proti rozepnutí) „pastičkami“. Vázání taky skutečně zůstalo zapnuté.

Osobní povzdech: měl jsem fakt velkou kliku. Bez profesionálního umění mých zachránců bych už nebyl mezi živými. Stejně tak bych nenapsal tento článek bez batohu ABS a lavinového vyhledávače. Proč došlo k lavinové události je jiná věc.

Závěry

Při otázce „… a jaké si z toho vezmete ponaučení?“ vyvstává dvojice témat, která stojí za zamyšlení.

  • Zaprvé jde o lavinový batoh a vyhledávač. Jen kombinované použití obou pomůcek mi zachránilo život. Mít k dispozici jen jediný z nich, byly by moje vyhlídky na přežití mnohem horší. Batoh ABS s největší pravděpodobností zabránil hlubšímu zasypání a vyhledávač umožnil moji lokalizaci. Diskuse o tom, který systém je lepší, je naprosto zbytečná. Kdo má rád život, potřebuje oboje!
  • Zadruhé je třeba zmínit onu „kouli na noze“, tedy situaci, když vázání v lavině nevypne. U všech vázání na trhu je to stejné. Bylo by jednoduše čirou náhodou, kdyby se v módu „výstup“ po stržení lavinou vázání vypnulo. V opačném případě lyže vtahují strženého pod povrch laviny. U Dynafitu Tourlite ani jiných techových vázání není beztak šance zbavit se lyží. Toto není polemika o kvalitě vázání, taková je prostě realita. Ovšem totéž platí pro rámová vázání, třeba takové Fritschi Diamir bych ve stejné lavinové situaci testovat nechtěl. Aktivní otevření vázaní lyžařem těsně před příjezdem laviny během rozhodujících několika vteřin je i pro ty nejšikovnější lyžaře téměř nemožné, lhostejno s jakým vázáním.

Na těchto scénářích je neradostné to, že téma „zbavit se lyží“, než nás strhne lavina, je pro „bezpečnostní“ vázání v módu „výstup“ prakticky bezpředmětné. Samotný ústav TÜV (německé Technické kontrolní sdružení) se omezuje na bezpečnostní funkci vázání při sjezdu, nikoli však při výstupu. Měli bychom proto o tomto nebezpečí vědět. A také je to je samozřejmě výzva pro výrobce touringového vázání!

S odstupem času

… stále jestě se zabývám otázkou, „proč jsem vlastně na ten zatracený svah vstupoval?“ Objektivní posouzení vede k sebekritice. Výmluvy nemají smysl.

  • Měli jsme smůlu. Poslední únorový týden roku 2005 byl obdobím špatného počasí. Během pěti dní nebylo možné uskutečnit žádnou pořádnou túru a také na krátkých minitúrách jsme museli dávat velký pozor. Corno Grande v pohoří Gran Sasso mělo být závěrečnou túrou. Počasí bylo jako obvykle nic moc – zhoršená viditelnost, mlhavo, občas slabé sněžení. Lavinová situace byla bezpochyby ošemetná. Na strmých svazích nad Campo Imperatore jsme chtěli „chytře“ využít terénních tvarů a najít bezpečnou stopu vzhůru. Ovšem nad Garibaldiho chatou ve výšce 2400 až 2500 m už horu nešlo obelstít – žádné žebro, žádný hřebínek, jen strmý svah vedoucí k vrcholovému hřebenu.
  • Šestici kamarádů navrhuji, aby počkali na mírném svahu, krytém skalní stěnou. Budou mě pozorně sledovat. Mám jít, nebo ne? Vůbec z toho nemám dobrý pocit. Až ke skalnímu bloku jsem šel bez problémů. Bod návratu? Ano, vrátit se, to by bylo bývalo správné řešení… Stoupám dál, šikmo vzhůru, do nezřetelné mlhy. Skalní hřeben poskytující bezpečí je sotva 30 m daleko. Dva, tři opatrné a netrpělivé kroky… a „podařilo“ se mi udělat začátečnickou chybu, po třiceti letech praxe horského vůdce. Žádné chladnokrevné analytické uvažování, žádná strategie „Stop or Go“, žádná defenzivní taktika. Mé kroky asi vedl ďábel… prostě blackout.
  • Ze strany skupiny nešlo rozhodně o nějaký tlak, abychom na vrchol vylezli. Spíš já osobně jsem si přál dosáhnout vrcholu po týdnu nevlídného počasí. Jediným správným rozhodnutím byl ale návrat.
  • Deska lavinového sněhu účinkovala podobně jako koberec, na kterém stojíte a ten se náhle začne pohybovat a vy s ním… „lyže mě stahují pod povrch laviny, zatracené vázání nevypíná, batoh ABS s nafouknutými airbagy mě drží na povrchu laviny“.
  • V lavině dojíždím do hluboké muldy, kde se lavina, a tedy i já, zastavuje. Podle subjektivního pocitu mám volnou hlavu. Před další, sekundární lavinou, která následovala několik vteřin po té první, není úniku.
  • Na psychologicky zajímavou otázku, zda batoh ABS způsobuje větší ochotu riskovat nebo vyvolává klamný pocit většího bezpečí, nelze jednoduše odpovědět. Nelze ani vyloučit roli podvědomí… „mám přece lavinový batoh, takže“… Myslím, že tato možnost by neměla zpochybňovat používání lavinového batohu. Roli bezpečnostních pásů v autě také nezpochybňujeme, i když pásy mohou svádět k rychlejší a riskantnější jízdě.

Shrnutí

  • Příčinou lavinového neštěstí bylo v první řadě přílišné riskování, konkrétně „ne zrovna optimální“ posouzení nebezpečí. Rozhodnutí o předčasném návratu by znamenalo vyhnutí se lavině.
  • Všechna bezrámová (techová s piny) skialpinistická vázání, nejen Dynafit TLT, neplní ve výstupovém módu bezpečnostní funkci, a jsou proto při lavinové nehodě během výstupu nebezpečná. Lyže na nohou stahují lyžaře pod povrch laviny, což představuje rizikový faktor.
  • Bez lavinového vyhledávače a lavinového batohu ABS bych pravděpodobně tuto lavinu nepřežil. ABS batoh zabránil zasypání v proudící sněhové mase, následná lavina už byla nad jeho možnosti. Vyhledávač umožnil moje rychlé nalezení a díky ověření nálezu sondou a následnému vyhrabání lopatou jsem byl zachráněn.
  • Za svůj život vděčím také svým přátelům, kteří provedli rychlou a precizní záchrannou akci, také proto, že práce s vyhledávačem jim nedělá problémy, právě naopak. Samozřejmě jsem měl také velké štěstí. Štěstí je samozřejmě vrtkavé a ne vždy má s sebou vůdce klienty, kteří jsou tak šikovní.

Epilog

Před několika měsíci jsem někde četl zajímavou větu: „Lidé dělají chyby – to je jediná jistota, na které můžeme stavět“. Příjemná obhajoba všech, kteří dělají chyby.
Každý, kdo nikdy chybu neudělal, může vzít kámen a hodit ho do skleníku. Já raději stejnou chybu znovu neudělám.

Edi Koblmüller 2005

Uteklo 15 let, co se za tu dobu (ne)změnilo…

  • Tak především, většina popsaného v tomto příběhu platí beze změny stále. Pokud jde o příčiny nehody, kamarádskou záchranu z laviny, objektivní nebezpečí hor a rozhodování člověka, zůstává prakticky vše tak, jako tehdy.
  • S časem se postupně zlepšuje vybavení, které je o třídu lepší, než v roce 2005…
  • Nejzásadnějším posunem ve vývoji je pinové vázání, které dokáže vypnout i ve stavu aretované špičky. Jde o vázání Fritschi Vipec 12, Fritschi Tecton 12 a Ski Trab TR2. Odpor proti vypnutí kladou pružiny ve špičce, které jsou nastavené na vypínací sílu. Uvedu příklad. Když má někdo nastavenou vypínací sílu na špičce na DIN 7, síla sněhu která mu lyži „vypne“ z boty, je zhruba poloviční. Protože zamknutá čelist špičky drží na botě silou, odpovídající cca DIN 15-16.
  • Lavinový batoh se stal standardní, doporučenou a hojně využívanou součástí výbavy.
  • Moderní lavinové vyhledávače dokáží najít polohu zasypaného velmi rychle.
  • Existuje elektronická sonda Pieps iProbe, která pomůže potvrdit nález nejen pomocí vpichů ale i akusticky.
  • Máme k dispozici propracovanou metodiku efektivní práce s lopatou na principu „dopravníkového pásu“
  • Díky chytrým telefonům a různým aplikacím dokážeme rychle přivolat pomoc, aniž bychom museli složitě stanovovat souřadnice nehody (např. app Záchranka)

Epilog II.

Edi Koblmüller bohužel v dubnu 2015 umrzl na svazích gruzínské pětitisícovky Kazbek. Bylo mu 69 let. Čest jeho památce!