Možná si po přečtení uvědomíte, jak negativní vliv to může mít. Třeba někomu poučení z tohoto příběhu jednou zachrání život. A ještě mám jedno velké přání. Zeptejte se svých skialpových přátel, zda byly na kvalitním lavinovém kurzu u profesionálů.

Podmínky nebyly moc dobré

Nebezpečí je jako pes - dá se zkrotit, ale kouše, jakmile mu šlápnete na ocas. Chystám se v sobotu na Suchý Wierch Ornaczański, byl jsem si vědom potenciálních hrozeb - zohlednil jsem silný vítr, konkrétní terénní podmínky a další lavinové faktory. Jako obvykle jsem však v podobných případech doufal, že se situace trochu uklidní.

Faktor člověk

Expozice svahů byla v zásadě nevýhodná, ale zvolili jsme strmé konvexní terénní útvary, postupovali jsme s velkými rozestupy. Bylo nás osm, ale dávali jsme pozor na bezpečnou vzdálenost mezi sebou a sjížděli po jednom. Existuje však faktor, který nikdy nelze zcela kontrolovat - člověk. Během cesty vždy důvěřujete svým partnerům, svěřujete jim svůj život a doufáte v jejich zodpovědnost.

Jednou z nejdůležitějších chyb, které jsem se toho dne dopustil, byl souhlas s tím, aby jeden člověk, ať má jakkoli pocit zkušeného horala, mohl jít s námi. Je v podstatě nedůvěryhodný - žije ve světě fantasmagorii, nedodržuje dobré horské zvyky, a jak se ukázalo, nezná základní bezpečnostní pravidla a je zbaven základních pudů sebezáchovy.

Bez ohledu na to, hrozba, kterou způsobil, představovalo zátěž pro každého z účastníků túry, protože každý z nás vložil svůj život do loterie – tím, že vzal mezi sebe někoho, o kom si nebyl jist. Zároveň se rozhodl podstoupit riziko vyplývající z místního lavinového nebezpečí, o němž se mylně domníval, že se mu lze vyhnout.

Na hřebenu Ornaku

Když jsem opouštěl turistický chodník z Iwaniackeho průsmyku, nebyl jsem přesvědčen o sjezdu přes Žleb Piszczałki - traverzoval jsem rameno, které je jeho východním okrajem a věděl jsem, že sněhová pokrývka není rovnoměrná a že svah může být posetý sněhovými pastmi, čekajícími na svou oběť. Většina se však rozhodla v tomto bodě, kousek pod hřebenem, cestu ukončit a vrátit se zpět. Aniž by se dostali na vrchol. Sjížděli jsme v dostatečných časových intervalech - byl jsem druhý, kdo vyrazil po stopě mého přítele, vedoucí po plochém ostrohu a pak mělkou roklinou.

Utrhla se lavina…

Chybou bylo to, že jsem se nezastavil na konci svahu, v bezpečné vzdálenosti, ale stál jsem v jeho středu, hleděl za sebe a zjišťoval, kde jsou ostatní. Chtěl jsem s nimi udržovat oční kontakt. Viditelnost ale zůstala toho dne velmi omezená. V mlze jsem hledal rozmazané obrysy svých kamarádů. Vše trvalo několik sekund, než jsem uslyšel: "Do prdele! Lavina! ". Z mého pohledu se zdálo, že se celý svah hýbe - viděl jsem stoupat pouze mračna sněhu doprovázené strašným hlukem.

Pomohl mi airbag, z laviny mě vykopali kamarádi

Rychle jsem se rozhodl, že se pokusím uniknout. Jak se později ukázalo, nesprávným směrem (chtěl jsem se dostat zpět k rameni), protože jsem procházel přes lavinu. Současně se mi podařilo zatáhnout za aktivační madlo lavinového batohu (Mammut Light Removable Airbag 3,0). Později si pamatuji už jen ten hrozný pocit ve sněhu, který mě unášel dolů, podle signálu GPS rychlostí asi 70 km/h. Zdálo se mi, že umírám v bílé hmotě, i když to byl asi klamný pocit, protože airbag zafungoval a držel mě na povrchu.

Sekundární lavina

Zastavil jsem se na zúžení žlabu, už v lese, kde byl na jednom místě soustředěný sesunutý sníh z celého svahu. Tam jsem byl ještě na povrchu laviny a pohřbily mě (uvězněn v hloubce asi 1,5 m) až masy sněhu sekundární laviny, klouzající se dolů svahem. Už si to nepamatuji, protože jsem omdlel - možná je to dobré, protože mi to pomohlo vyhnout se panice. Probudil jsem se až po vyhrabání mými přáteli po relativně dlouhé době - ​​téměř 25 minutách. Lavina byla dlouhá asi 700 m a její pokračování za horizontem svahu nebylo zřejmé, v důsledku čehož moji kamarádi ztratili nějaký čas. Mnoho zmatků způsobil i lavinový vyhledávač jednoho z mých kamarádů, který se nechtěně přepnul z režimu vyhledávání do režimu vysílání. To znamená, že ostatní dostali falešný signál o mé poloze.

Úspěšná záchrana

Naštěstí S.K. prokázal rozvážnost a rychlé provedení záchranné akce, když zahájil sjezd podél laviny a signál zachytil až v lese, na samém čele laviny. Když mu vyhledávač ukázal vzdálenost 80 cm, vzdal se sondování a okamžitě použil lopatu. Naštěstí jsem celou dobu dýchal - podle snímače srdečního tepu mi puls klesl na 36 úderů za minutu - čemuž asi vděčím airbag batohu, který mi udělal ve sněhu trochu místa, když se z něj upustilo trochu vzduchu. Nedlouho po vykopání jsem nabral vědomí a byl jsem v pořádku - věděl jsem, kdo jsem, kde a proč jsem. Pocity pohřbení pod sněhem si nepamatuji, z čehož mám velkou radost.

Obrovské štěstí pomohlo

V procesu mého vyhrabávání se stal zázrak. Výstřední, více než šedesátiletý B. má svůj svérázný pohled na svět (který považuje za plochý). Zdrojem jeho znalostí jsou videa na YouTube. Věří, že ve světě vládnou ufouni a pandemie je spiknutí. Kromě toho však téměř celý život strávil lyžováním a surfováním - prakticky po celém světě. Díky tomu všemu se vzácná setkání s ním zdají být zdrojem neobvyklých dojmů.

Důležitější však je, a jak se ukázalo i nebezpečné, že B. chodí lyžovat bez čepice, ve vlněném svetru, rukavice nosí zřídka a lavinové vybavení nepoužívá. Najít ho v lavině se proto zdálo nemožné. Jak se však později ukázalo, po celou dobu, kdy byl pod lavinou, byl při vědomí - když zaslechl, jak mě moji přátelé vyprošťují z laviny, začal mávat rukou, která trčela ze sněhu asi 20 metrů pod místem, kde jsem byl nalezen já. Bylo to velké štěstí, že byl stále naživu.

Proč jsme ho vzali do skupiny?

Byl to totiž právě B., který spustil lavinu. Ignoroval povel o linii sjezdu, prošel širokým svahem a jel pod obrovskými převisy, které kumulovaly velký sněhovou nános, od něhož se všichni chtěli držet co nejdále. Domnívám se však, že lavina není jen chyba B., a celý problém je mnohem složitější a nespojuje se pouze s principy posouzení lavinového rizika, které jsme ani tak neignorovali, jako spíše ignorovali.

Kdo je B. už jsem napsal. Nelhal, že má u sebe lavinový výbavu, a neudělal nic, aby nás přesvědčil, že ho můžeme brát vážně. A přesto jsme se rozhodli, že půjde s námi, protože s ním možná bude legrace. Tak se z něj stal rovnocenný účastník skupiny.

Stop or Go?

Většina lidí, kteří pravidelně pracují v horách, zná základní pravidla bezpečnosti, ale ne vždy je striktně dodržuje. A tak se mnohdy rozhoduje o riskantních variantách túr, výstup na Kasprowy Wierch bez pípáku a podobně. Často se ocitáme na místech, kde bychom neměli být, a omlouváme si to tím, že jsme přece opatrní. Protože - řekněme si to na rovinu - vydali jsme se do hor, abychom šli nahoru, ne abychom se otočili zpět, a podvědomému STOP téměř vždy ustoupí GO. Najít bezpečnou rovnováhu v této hierarchii však vyžaduje značné zkušenosti, znalosti a střízlivé zhodnocení situace.

PS. "Skutečného přítele poznáš, když jsi chudý" je klišé, ale těžko s ním nesouhlasit. A ano, vyjadřuji SK nepopsatelnou dík - zachránil jsi mi život, na co nikdy nezapomenu. Dále bych chtěla poděkovat PH, HG, BK, MB a BP - za to, že tam byli a snažili se pomoci, jak nejlépe uměli a nakonec záchranářům Tatranské dobrovolné záchranné služby za podporu a efektivní evakuaci. Jste skvělí!

Děkuji za zveřejnění text polské facebookové stránce „Skialpinizm“.

Za korekturu překladu z polštiny děkuji Stachovi Heczkovi.